S rukama pevně svázanýma za zády je postupně vyvádějí z města do pouště. Tam na ně již čekají kati. Marně budou muslimští vojáci sultána Saladina bušit do křesťanských řad, aby zachránili své souvěrce. Jejich osud je zpečetěn.

Přezdívají mu Lví srdce. Už jeho současníci pohlížejí na anglického krále Richarda I. (1157–1199) jako na hrdinu, rytíře v zářivé zbroji. Pravdou ovšem je, že má na svém kontě nejeden čin, za který by se jako rytíř musel stydět. Pověst si pošpiní hlavně masakrem muslimských zajatců na vrchu Ayyadieh.

Čekání na spojence

Francouzský král Filip II. (1165–1223) je v ležení u pevnosti Akkonu (dnes na severu Izraele) jako na trní.

„Kde jen může být?!“ vyhlíží netrpělivě Richarda Lví srdce na počátku léta 1191. Společně se vydali na třetí křížovou výpravu, kterou vyvolala drtivá porážka křesťanů u Hattínu o čtyři roky dříve a následný pád Jeruzaléma do rukou muslimů.

Filip se teď pokouší získat zpět aspoň Akkon, největší přístav Jeruzalémského království a pro zásobování křesťanských vojsk zcela klíčový bod.

Po boku mu stojí Leopold V. Rakouský (1157–1194), který se po náhlé smrti císaře Fridricha Barbarossy (1122–1190) ujal velení nad německou částí výpravy. Po Richardovi ale stále není ani vidu, ani slechu.

Objevuje se až 8. června 1191 a kromě důležitých posil přiváží i optimistické zprávy. „Dobyl jsem Kypr a rozprášil jsem zásobovací konvoj nepřítele,“ holedbá se. S 8000 muži, které s sebou vzal, už nebude pro křesťany větší problém Akkon dobýt.

Rozhádaní vítězové

Zoufalí muslimští obránci ještě posílají poslední žádost o pomoc sultánu Saladinovi (asi 1137–1193), který táboří se svou armádou poblíž, jenže ten už tuší, že přesila Evropanů je i na něj příliš.

Obráncům Akkonu nezbude než před polovinou července 1191 kapitulovat a vydat se do rukou vítězných křesťanů. Místo jásotu nad triumfem se však vítězové začínají mezi sebou hádat.

Leopold V. uraženě opouští Svatou zemi poté, co Richard protestuje proti tomu, aby jeho vlajka zavlála nad dobytým městem. A Filip II.? Naoko se sice tváří jako největší přítel anglického krále, ale záhy také spěchá domů, aby tam dorazil dřív než Richard.

Má zálusk na anglická území, která leží na evropské pevnině, konkrétně na půdě dnešní Francie. „Kocour nebude doma, myši budou mít pré,“ uvažuje…

Měsíční ultimátum

V rukou křesťanů uvízla po dobytí Akkonu početná muslimská posádka. O jejím dalším osudu se teď rozehrává diplomatické jednání mezi Saladinem a Richardem Lví srdce, který z křesťanských vůdců zůstal v regionu jako poslední.

Momentálně je na koni, a tak si smí diktovat podmínky. Požaduje výměnu zajatců, protože i sultán drží některé křesťany.

„Dále chci Svatý kříž (ten, na němž měl být ukřižován Ježíš Kristus – pozn. red.) a navrch 200 000 zlatých mincí,“ vzkazuje anglický král Saladinovi. Ten se zaváže vše splnit, ovšem peníze se mu shánějí hodně těžko.

Obrací se na Richarda s tím, že by mu uhradil jen část sumy, on by propustil zajatce a zbylý dluh by byl doplacen až později. Evropan nabývá dojmu, že s ním sultán nehraje fér. Dává mu ultimátum:

„Jeden měsíc, ani o den víc!“ Sokové si nevěří, jsou podezřívaví, nevědí, co chystá druhá strana.

Krále na tebe…

Čas se krátí a je čím dál jasnější, že Saladin svým slibům nezvládne dostát. V Richardovi vzkypí horká krev Plantagenetů. Jakmile měsíční ultimátum vyprší, rozkáže bez jediného náznaku lítosti popravit všechny muslimské zajatce.

Stane se tak 20. srpna 1191 na vrchu Ayyadieh, aby bylo krvavé divadlo odevšad dobře vidět.

Přesný počet obětí zloby anglického krále není znám, ale nejčastěji se uvádí číslo 2700. Muslimové ze Saladinova tábora se marně pokoušejí své souvěrce zachránit, ale hradby křesťanských vojáků, střežících průběh poprav, jsou neprostupné.

Richardova krutost šokuje jeho současníky. Proti jeho rozhodnutí se postaví i mnozí křižáci. V muslimských myslích najde hrůza takovou odezvu, že ještě dlouho poté budou stoupenci Alláha své děti strašit větou:

„Mlč, nebo zavolám krále Richarda a ten tě zabije…“ Aspoň tak to líčí francouzský kronikář Jean de Joinville (1224–1317).

Rázná odplata

Odhodlal se anglický král k násilnému kroku, který zásadně pošramotil jeho pověst, opravdu jen kvůli svému temperamentu? Nešlo o promyšlený tah? Richard I. počítá s tím, že dobytím Akkonu jeho cesta Svatou zemí nekončí. Chce se vydat k Jeruzalému.

Velké množství zajatců, které by mu v tom případě zůstalo za zády, by mohlo představovat potenciální riziko. Navíc mohlo jít i o krvavý vzkaz dalším muslimským posádkám v okupovaných pevnostech, aby příliš nevzdorovaly.

Každopádně sultán Saladin na incident reaguje po svém. I on si nechává shromáždit křesťanské zajatce, které při svém tažení Jeruzalémským královstvím postupně posbíral.

Také na ně čeká krutá smrt – navzdory tomu, že se i Saladin prezentuje jako spravedlivý vládce a dobyvatel, jenž šetří životy civilistů v dobytých městech. „Nebylo to ovšem vždy. Zajatce propouštěl na svobodu, když se vezl na vítězné vlně.

Jakmile začal na bitevním poli prohrávat, pocítil frustraci a pak už neměl s nikým slitování,“ dodává současný kanadský historik Michael Gervers.

Foto:: Wikimedia.org, Meisterdrucke.com