Nemá to špatně vymyšlené. Počká, až kníže Bedřich odjede do Říše, a pak se svým vojskem oblehne Pražský hrad. Svržený Soběslav však vládu nad českým knížectvím nazpět nezíská. Podcenil totiž Bedřichovu energickou manželku, která jeho útok odrazí.

Přemyslovský kníže a pozdější český král Vladislav II. (kolem r. 1110–1174) chce posílit vztahy s uherským panovníkem Gejzou II. (1130–1162). Nové přátelství zpečetí sňatek jejich dětí.

Nejspíše v roce 1157 se Vladislavův nejstarší syn Bedřich (asi 1141/1142–1189) ožení s uherskou princeznou Alžbětou (1144/1145–po r. 1189). Mladý pár se na několik let zabydlí v Olomouci. Na správě olomouckého údělu si má králův syn „procvičit“ vládnutí.

Alžběta je na Moravě spokojená. Na druhou stranu se ale nedá vyloučit, že už na Hané zemřelo přinejmenším jedno její novorozené dítě. Ať tak či onak, nejpozději v roce 1172 se s manželem přestěhují do Prahy. Stárnoucí Vladislav totiž odstoupil a vládu předal právě Bedřichovi.

Střídání u moci

Šlo o neobvyklý krok. Vladislav obešel domácí šlechtu a svoje rozhodnutí nekonzultoval ani s císařem Fridrichem Barbarossou (asi 1122–1190). Navíc nerespektoval pravidlo seniorátu, tedy že vlády by se měl ujmout nejstarší Přemyslovec.

Bedřich se tak na knížecím stolci v Praze dlouho neohřeje. V roce 1173 se místo něj dostává k moci Soběslav II. (asi 1128–1180). Císař s touto výměnou souhlasil, jenže jeho favorit není tak tvárný a poslušný, jak si představoval.

Proto o pět let později znovu dá – za tučný úplatek – šanci Bedřichovi. Ten si ale nejprve musí pražský stolec vybojovat. Dlouho mu to trvat nebude. V srpnu 1178 shromáždí vojsko a Soběslav před ním z Prahy uprchne.

Záhy se do české metropole vrací i Alžběta, která dosud pobývala v Durynsku, kam se původně odebral její královský tchán.

Jedna bitva nestačí

Bedřich koncem roku 1178 odjede za Barbarossou do bavorského Würzburgu. Dočasnou správu země svěří do rukou Alžbětě, což svědčí o tom, jak moc jí důvěřuje.

Nepřítomnosti knížete okamžitě využije svržený Soběslav II., který se pokusí získat nazpět ztracenou moc. S vojskem přitáhne k Pražskému hradu, dobýt ho ale nedokáže. Kněžna pečlivě zorganizovala jeho obranu a útočníky za hradby nepustí!

Soběslav to musí zkusit jinak. Přesune se k zemské hranici do západních Čech, aby napadl Bedřicha, vracejícího se z Říše. Alžběta však jeho záměr správně odhadne a za manželem vyšle spěšného posla.

Soběslav se s knížetem přesto utká – 23. ledna 1179 ho porazí u potoka Loděnice nedaleko Berouna. Bedřich se následně stáhne ku Praze a kousek od Vyšehradu (na místě dnes pojmenovaném Na Bojišti) svede se svým rivalem odvetu.

Tentokrát zvítězí a vládu v českém knížectví uhájí pro sebe. Alžběta před bitvou dala slib, že v případě manželova vítězství nechá na místě střetu vybudovat svatostánek. Svoje slovo dodrží a o několik let později předá johanitům románský kostel sv. Jana Evangelisty.

Povýšený kaplan

Předvedla se jako schopná velitelka. Alžběta však začne váhavému manželovi mluvit i do vládnutí, byť to tehdy ženám nepřísluší. Podle kronikáře Jarlocha (1165–1228) „řídila veřejnou správu Čech více než muž“.

Poprvé na sebe upozorní v roce 1180, kdy do čela osiřelého pražského biskupství prosadí svého kaplana. Kněžna ignoruje fakt, že jí zcela oddaný služebník Vališ (†1182) se pro tento úřad vůbec nehodí.

Má nízký původ, pochází z ciziny a nejspíš ani neumí latinsky. Pražští duchovní proti němu protestují až v Říši, Alžbětě však její plány překazit nedokážou.

Nakonec prý poslechli Pelhřima, probošta pražské kapituly, který je přesvědčil, že „někdy je rozumnější ustoupit vůli mocných a zbytečně nevyvolávat jejich hněv“.

Úspěšná i napodruhé

Kauza s pražským biskupem hne žlučí i českým velmožům, kteří podporovali Bedřicha v honbě za knížecím stolcem. Správně odhadli, že s ním budou moct vcelku jednoduše manipulovat, jenže nepočítali se sveřepou Alžbětou.

Zklamaní předáci se v létě 1182 vzbouří a knížecí pár vyženou ze země. Barbarossa však nemá pro jejich čin pochopení. Při setkání v bavorském Řezně jim pohrozí krutou odplatou a Bedřich i jeho žena se tak vracejí do Prahy. Klid v zemi přesto dlouho nevydrží.

V roce 1184 se vzbouřená šlechta pokusí dosadit k moci Václava II. (1137–po r. 1192), mladšího bratra Soběslava II. Opět využije nepřítomnosti knížete a oblehne Pražský hrad. Alžběta ho i tentokrát ubrání…

S vlastní pečetí

Bedřich se udrží u moci až do své smrti v březnu 1189. Alžběta na tom má lví podíl. Společně čelili ještě několika vzpourám a podělili se i o správu země. Kněžna podle všeho opravdu byla víc než jen jeho „pouhou“ rádkyní.

Naznačuje to fakt, že její jméno je uvedeno zhruba na polovině listin vydaných Bedřichem. Navíc měla Alžběta jako první žena v českých zemích svou vlastní pečeť! Rozhodně se ale nedá říct, že by jejich společná vláda byla zrovna úspěšná.

Klid českému státu nepřinesli a boj o moc mezi Přemyslovci bude pokračovat dál. Po manželově smrti se kněžna chtěla vrátit do Olomouce, jenže nový kníže Konrád II. Ota (1136/1141–1191) jí to i přes dřívější příslib neumožnil. Dožije tak neznámo kde a je možné, že již napřesrok v lednu také umírá.