V rohu pařížské kavárny Nouvelles Athènes hlučí skupinka malířů. Tvoří ji Manet, Degas, Monet, Sisley, Cézanne a Pissarro, který sedí úplně v koutě. Na jaře 1873 zde spřádají plány na první společnou výstavu a vznik hnutí.

Oficiální Salon totiž jejich díla odmítá. „Jak si budeme říkat?“ ptá se Monet. Umělci jsou sice dnes známí jako impresionisté, skupina ale původně měla úplně jiný název…

Na nízkém dřevěném stolku leží několik dokumentů. Jde o zakládací listinu a stanovy nového uměleckého spolku. Už v září 1873 je v Argenteuil na okraji Paříže sepisují Monet a Pissarro.

Konečná verze nese datum 27. prosince 1873. Seskupení je v dokumentech definováno jako akciová společnost. Každý člen instituce má povinnost dát ročně na její chod 60 franků. Z každého prodeje pak spolek získává desetiprocentní provizi.

Zaregistrován je záhy oficiálně pod názvem Anonymní svépomocná společnost umělců. Takto si ale Monet a jeho přátelé říkat nechtějí. „Co třeba la Capucine?“ navrhne Degas. První společná výstava se má totiž konat na bulváru Kapucínek, které měly v místě klášter.

„Jednalo se o zcela nezávadné slovo – la Capucine v překladu totiž znamená také řeřicha,“ píše Roeová. Umělci nejsou zprvu proti. Zdá se, že se budou jmenovat Řeřichy, nakonec ale zvolí přímočařejší označení Nezávislí.

Nemá to předek ani zadek

Z výstavní síně na bulváru Kapucínek odcházejí poslední hosté. Na nezájem první společné přehlídky děl, která je zahájena 15. dubna 1874, si Monet a spol. nemohou stěžovat. Jen během prvního dne ji zhlédne 200 návštěvníků.

Celkem ji za měsíc trvání spatří 3500 lidí. „Na bulváru Kapucínek mají svojí výstavu tvrdošíjní, spíše by je však bylo možné nazvat šílení,“ píše list La Patrie. Dílem, které na sebe strhne největší pozornost je Monetova Imprese: východ slunce.

Právě podle něj se skupině, i přes nelibost jejích členů, začne říkat. „Nemá to hlavu ani patu, ani předek ani zadek. Je to imprese!“ vysmívá se satirik Louis Leroy (1812–1885).

Výstavu sice konzervativní kruhy a měšťáci ztrhají, levicový tisk a odborníci ale nešetří chválou…„Jejich díla jsou plná života, svěží, citlivá, krátce jsou prostě strhující,“ píše recenzent Jules-Antoine Castagnary (1830–1888).

Bijí se za ně jiní

„Tato velká kompozice je plná atmosféry,“ rozplývá se spisovatel a novinář Émile Zola (1840–1902). Zrovna přitom stojí před Snídaní v trávě, kterou označí za největší Manetovo dílo.

Už od počátku totiž mají impresionisté velevlivné zastánce a podporovatele. Jedním z nich je i Zola. Toho jejich plátna uhranou, navíc jde o Cézannova kamaráda z dětství.

„Poděkuji vám pokaždé, kdykoli se jim pokusíte prospět,“ lobboval u kritiků mladé skupiny malířů již dříve další velikán, básník Charles Baudelaire (1821–1867). Tím však výčet přímluvců zdaleka nekončí.

Do New York Tribune o impresionistech velmi hezky referuje americký autor Henry James (1843–1916), zastání najdou i u francouzského básníka Stéphana Mallarmého (1842–1898) nebo spisovatele Guy de Maupassanta (1850–1893).

V novinách se za ně bijí kritici Paul-Armand Silvestre (1837–1901), Zacharie Astruc (1833–1907) a Edmond Duranty (1833–1880).

Zásadní vítězství

S nesmírnou pýchou ukazuje Claude Monet vyšlý článek. Jako první ho v kavárně Nouvelles Athènes podá Degasovi.

Francouzský kritik Joris Karl Huysmans (1848–1907) se v něm totiž rozplývá nad technickou virtuozitou Degasovy provazochodkyně Miss La Ly. Dílo je v květnu 1879 prezentováno na čtvrté impresionistické výstavě.

„Přehlídka přinesla zásadní zlom. Bylo to vítězství. Navzdory všem problémům při organizaci slavila nebývalý úspěch,“ poznamenává Bolognaová. Do výstavní síně na Avenue de l´Opéra číslo 28 dorazí 16 000 návštěvníků a malíři prodejem obrazů vydělají 6000 franků.

Navíc bodují i u kritiků. Louis Leroy zůstává se svými jízlivými poznámky již osamocen. Začíná cesta impresionistů na výsluní. Nejmladšímu z nich, Paulu Gauguinovi (1848–1903), jenž se připojil na poslední chvíli, je pouhých 31 let…

*** Kritika vyzve fackou na souboj ***

* Dveře pařížské kavárny Guerbois se rozletí a objeví se v nich doruda rozpálený Manet…Zrovna si totiž přečetl článek Edmonda Durantyho, který je sice velkým příznivcem impresionistů, ve svém nejnovějším textu ovšem Édouarda mírně zkritizoval.

* To si umělec nenechá líbit. „Překvapenému Durantymu hbitě vlepil facku a vyzval ho na souboj,“ vypráví historik umění Gilles Néret. Dotyčný výzvu přijme. K duelu dojde 23. února 1870 v lesíku u Saint-Germain.

* Manetovi tehdy dělá sekundanta Émile Zola. Rozkmotření kohouti se na sebe vrhnou šavlemi tak vehementně, že obě zbraně prasknou.

* Duranty je lehce zraněn. Manet okamžitě duel ukončuje s tím, že jeho čest byla ubráněna. Zakrátko se dvojice opět udobří.