Přetahují se o něj ta nejlepší světová výzkumná pracoviště. Místo rodákovi z Brna Georgu Placzkovi nabídne i Fyzikálně-technologický institut v Charkově.

Při kladení podmínek, za jakých by nabídku přijal, si ale fyzik neodpustí i tu, že musí zmizet „chasain“. Výrazem míní Stalina. Přijde udání a musí si sbalit kufry. Do SSSR už se nepodívá!

Nebýt jeho mimořádné výmluvnosti, asi by si doma vědeckou dráhu neprosadil. Georg Placzek (1905‒1955) se totiž narodil do zámožné židovské rodiny, která spoluvlastní textilní továrnu v Alexovicích u Ivančic nedaleko Brna.

Vzhledem k tomu, že je nejstarší ze tří dětí, očekává se, že starost o podnik jednoho dne převezme. Georgovi ale výroba tkanin nic neříká, navíc v mládí zastává ostře levicové názory a hromadění majetku odsuzuje.

„Byl ve své vlastní rodině bohatého továrníka považován za »disidenta«…Z »revolučně antiburžoazní naivity« ho vyléčila až pozdější osobní zkušenost se stalinským terorem a sovětskou realitou,“ vysvětluje Aleš Gottvald z Ústavu přístrojové fyziky Akademie věd, jenž o životě jediného českého účastníka projektu Manhattan napsal knihu.

Z praktika teoretikem

Jako 19letý Georg nastoupí na univerzitu ve Vídni, přičemž v průběhu studia stráví tři semestry i na pražské univerzitě. Cílem jeho disertační práce je elektrostatika v látkovém prostředí. K tomu sám autor s nadsázkou říká:

„Byl jsem vlastně experimentátor, ale pak jsem přestal pracovat, a tak si lidé myslí, že jsem teoretik.“ Po studiích Placzek nastoupí na odborném pracovišti v nizozemském Utrechtu.

V roce 1932 přejde do institutu dánského nositele Nobelovy ceny za fyziku Nielse Bohra (1885–1962). Absolvuje rovněž řadu zahraničních stáží, mimo jiné v Jeruzalémě, Paříži či Charkově.

Při návštěvě Sovětského svazu se ale slovem otře o Josifa V. Stalina (1878–1953) a ze země je vyhoštěn. Díky této zkušenosti přehodnotí své levicové smýšlení…

Zásluh se nedočká

Ve světě fyziky se ve stejnou dobu nemluví o ničem jiném než o atomovém jádru. Přispěje k tomu nejdříve objev neutronů a v lednu 1939 úspěšné rozštěpení jádra uranu německým týmem vědců.

Vysvětlení nového druhu jaderné reakce je připisováno rakouskému fyzikovi Ottovi Frischovi (1904–1979), zásadně mu v tom ale pomůže právě Placzek.

„Jak Frisch později sám přiznává, Placzkovo řešení jej vůbec nenapadlo… Experiment rychle provedl 13. ledna 1939 a napsal o tom pod svým jménem ihned článek pro Nature,“ uvádí Gottvald s tím, že Frisch českého vědce v tomto zlomovém materiálu nezmiňuje. „Jeho zásluhy si z valné části připíší jiní (Frisch, Bohr, …),“ dodává autor.

Pozvání k výbuchu

Veřejnost tak o Placzkových zásluhách na popsání jaderné reakce prakticky neví, odborníci ale ano.

Proto když pak americký fyzik Robert Oppenheimer (1904–1967) dává dohromady tým, který s ním bude spolupracovat na vývoji jaderné zbraně, obrátí se i na brněnského rodáka.

Ten se k projektu Manhattan připojuje v prosinci 1943, přičemž jím vedená skupina nepracuje přímo v Los Alamos v Novém Mexiku, ale svými poznatky přispívá z kanadského Montrealu. Čemu konkrétně se věnuje?

Placzek vytváří a navrhuje metody výpočtů, které řeší jednotlivé problémy při tvorbě atomového reaktoru a posléze bomby. Do americké pouště se však přece jenom podívá. V létě 1945 sem přijíždí, aby zhlédl první pokusný výbuch atomové bomby.

Další exploze z 6. srpna už vymaže z mapy japonskou Hirošimu a stejný osud potká i Nagasaki.

Rodová kletba

Placzek zůstává v Los Alamos ještě asi rok. Poté odjíždí učit na univerzitu do Montrealu. Rád ale přijímá nabídky na přednášení na dalších předních světových univerzitách, takže hostuje ve Spojených státech i v Evropě.

Celou tu dobu se s pomocí manželky Elsy von Halbanové snaží čelit svým narůstajícím zdravotním problémům. Trpí totiž bipolární poruchou, tedy cyklickým střídání euforických a depresivních stavů. A právě ta se mu nejspíš stane osudnou.

Ačkoliv nekrology hovoří o tom, že Placzek zemřel na srdeční příhodu ve švýcarském Curychu, existují domněnky, že se ze světa sprovodil sám. „Autoři nekrologů mohli sotva mít k dispozici podrobnější informace než nejbližší rodina.

A mezi Georgovými příbuznými taková jednoznačná informace není. Zato tam žije úsloví o kletbě »Placzkova genu«,“ píše Gottvald. Je jí myšlena právě ona dědičná psychická nemoc.

Není těžké si představit, že ji mohla zásadně umocnit i ztráta rodinných příslušníků během holokaustu.

*** Děti zachránil Winton ***

* Krátce po podpisu Mnichovské dohody se Placzek na podzim 1938 objevuje doma v Alexovicích. „Odjeďte, není tu bezpečno,“ naléhá na svou rodinu. Otec to ale kvůli povinnostem kolem továrny zamítne.

* To se ukáže jako osudové – Jen pár dní po okupaci si Georgův bratr Fritz po hádce s Němci ve vedení továrny prostřelí hlavu…Sestra Edith skončí v koncentračním táboře v lotyšské Rize.

* Rodiče jsou převezeni do Terezína, kde zemře otec Alfred, matka Marianne je v říjnu 1944 dopravena do Osvětimi, a ani ona už odtud živá nevyjde…Z rodiny přežijí jen dvě děti Georgovy sestřenice, jejichž záchranu má na svědomí anglický dobrodinec, sir Nicholas Winton (1909–2015).