Služka ho přistrčila do komnaty a zamkla. Uvnitř už čekala rozdychtěná dcera Smiřických, jen spoře oděná. Dávala jasně najevo, po čem touží. Kovář se ocitl v opravdu choulostivé situaci…

Nešlo jen o chvilkový rozmar zhýčkané dívčiny. Eliška Kateřina Smiřická (1590–1620), nepříliš pohledná a odstrkovaná dcera jednoho z předních českých pánů, skutečně zahořela láskou.

Smůla však byla, že si jako objekt své touhy vybrala kováře Jiříka Wagnera, muže urostlého a fortelného, ale společensky pro ni naprosto nepřijatelného. Nicméně 17letá šlechtična se rozhodla, že on je ten pravý, kdo ji zasvětí do tajů lásky, a to hned. Mělo to pro ni katastrofální dohru.

Osedlala si kováře

Stydlivka rozhodně nebyla a svou touhou po sexu kováře zaskočila. Kdo by ale odolal? Kolikrát si Jiřík říkal, že už za Eliškou nepůjde, nebude v tom pokračovat.

„Nebudeš-li ke mně chodit, napíšu list, že jsi mi násilí učinil a nechám ho na stole a sama skočím z okna,“ vyhrožovala mu. Takhle to nemohlo jít dál.

V té době, v roce 1608, vytáhl do Čech Matyáš Habsburský (1557–1619), bratr císaře Rudolfa II. (1552–1612). Smiřičtí se ze zámku v Kostelci nad Černými lesy rozhodli přesunout na přece jen bezpečnější rodové sídlo, na Hrubou Skálu.

„Utečeme spolu, teď je ten pravý čas,“ navrhla tehdy kováři roztoužená šlechtična. Nebyla však dost opatrná, protože správce panství Smiřických Tobiáš Štefek z Koloděj našel psaníčko s plánem útěku. Lístek se dostal do rukou rodičů Elišky a vypuklo peklo…

Skandál ženicha neodradil

„Přivedla jsi otce do hrobu,“ láteřila dívčina matka. Zikmund Smiřický (1557/1558–1608) totiž zanedlouho po skandálním odhalení zemřel. Provinilci trestu neunikli.

Kovář a služka i Eliška putovali do vězení, dívku držela rodina zavřenou ve věži na hradě Kumburku (poblíž Nové Paky) dlouhých 12 let.

Mezitím však příbuzní vězeňkyně poumírali a jí a její mladší sestře Markétě Salomeně (1597–asi 1655) připadlo nezměrné rodové bohatství. Tehdy se vězněná dívka stává i přes svou poskvrnu hodně zajímavou partií.

Nejrychleji zareaguje vdovec Ota Jindřich z Vartenberka (†1625). Vysvobodí ji z vězení, ihned se s ní ožení a na konci roku 1619 se usazují novomanželé v Jičíně. Eliška je těhotná, ale těšit se ze svobody a svého nového stavu nemůže.

Její sestra, vydatně podporovaná svým chotěm Jindřichem Michalem Slavatou z Chlumu a Košumberka (†1620), se s ní soudí o dědictví. Slavata má dlouhé prsty. Využije Eliščina poklesku a ovlivněný soud přiklepne celé panství rodu Smiřických jemu a jeho choti.

Hrdinství utopili ve víně

K Jičínu se blíží nezvaná návštěva. Prvního únorového dne roku 1620 přijíždějí královští komisaři, aby zabavili Eliščin majetek. Brány města najdou zavřené, vpustí je tam až po vyjednávání s městskou radou. I zámek jim paní z Vartenberka odmítá otevřít.

„Však se tam dostaneme, já mám klíč,“ přesvědčuje komisi Jindřich Slavata. Zámek hájí jen Eliška a několik desítek mušketýrů. Aby jim dodala kuráže, napájela je vínem. Má to však opačný efekt, chrabří vojáci se přiopili a příliš bojeschopně nevypadají.

Venku už se setmělo, je něco po páté hodině, když se paní domu rozhodne rozdat jim střelný prach. Jak se tak potácejí k sudu, odkud jim ho nabírá do klobouků, a svítí si k tomu pochodněmi, jiskra omylem spadne do prachu, který exploduje.

Část zámku vyletí do povětří, zbytek zachvátí požár. Eliška Kateřina umírá a s ní asi čtyři desítky lidí, část královských komisařů i chtivý švagr Slavata. Aspoň takto to vylíčil historik Pavel Skála ze Zhoře (asi 1583–1640).

Ale existuje i verze, podle níž šlechtična prohlásila: „Než abych opustila zámek, tak to tady raději zemřu.“ Pak pochodní střelný prach zapálila sama.