Nad městem Nagasaki se tyčí masivní atomový hřib. 9. srpna 1945 Američané na Japonsko shodili již druhou jadernou bombu. Až nyní císařská velmoc kapituluje a druhá světová válka tím dopisuje svůj dlouho očekávaný závěr.

S koncem války se však smráká i nad spojenectvím vítězných mocností. Co přesně za rozpadem Velké trojky stálo?

Ještě v létě 1945 to s vyhlídkami na budoucí spolupráci zemí Velké trojky vypadá nadějně. Vidět je to především v Berlíně, kde Sověti bez řečí předají západním Spojencům (Američanům, Britům a nově i Francouzům) dohodnuté části města.

Výměnou za to obdrží některá území na východ od Labe. Pro hladký průběh správy okupovaného Německa dokonce společně vytvoří dvojici institucí – politickou Kontrolní komisi a vojenskou Komandaturu.

V obou je zaveden zdánlivě funkční princip jednomyslného přijímání všech rozhodnutí. Mimo Berlín, který slouží coby výkladní skříň poválečné spolupráce Spojenců, však dochází ke stále většímu napětí…

Hrozí další válka?

Všechny své obavy z poválečného vývoje shrne americký prezident Truman v dopise svému ministrovi zahraničí Jamesi F. Byrnesovi (1882–1972).

Varuje v něm před ruskými plány v Pobaltí, Polsku a též v Íránu, kde mají Sověti nadále rozmístěné vojáky, ačkoliv k tomu není důvod. Stejně tak se obává ruské invaze do Turecka. V dopise se také vrací k okolnostem z konference v Postupimi.

Stěžuje si, jak byli západní Spojenci okolnostmi dotlačeni souhlasit s ruskou okupací východního Polska a okupací části Německa Polskem. Lituje i ústupků učiněných Sovětům kvůli pomoci ve válce proti Japonsku.

„V tu dobu jsme horlivě usilovali o vstup Ruska do války s Japonskem. Až později jsme zjistili, že jsme Rusy vůbec nepotřebovali,“ píše Truman. Na závěr pak uvádí: „Pokud se Rusům nenastaví železná pěst a tvrdá rétorika, schyluje se k další válce.

Rusové rozumí jenom jedné řeči – »Kolik máte divizí?«… Už mě nebaví s nimi jednat jako s dítětem.“

Brutální kampaň

Jeho obavy se začnou velmi rychle naplňovat. Ačkoliv se Spojenci v Jaltě domluvili, že v Polsku proběhnou svobodné parlamentní volby, ruská strana od začátku pracuje na tom, aby dopadly ve prospěch komunistické Polské dělnické strany (PPR) a jejích spojenců.

Polští komunisté si velmi rychle spočítají, že nálady ve společnosti nejsou jejich vítězství příliš nakloněny, a využijí proto bratrské pomoci přátel z Moskvy.

„Polská armáda a lidové milice, podpořené jednotkami NKVD, podnikly na 120 akcí proti antikomunistickému podsvětí. Zabily na 600 lidí a dalších 6000 zatkly,“ píše o „předvolební kampani“ polských komunistů současný historik Piotr Wróbel.

Policejní zátahy, vykonstruované procesy a masivní propaganda – to vše se koná s cílem zastrašit opoziční Polskou lidovou stranu (PSL), která se těšila široké podpoře veřejnosti.

Když jsou pak v lednu 1947 zveřejněny (patrně zfalšované) výsledky voleb, komunisté podle nich obdrží 80 procent hlasů. Polsko se mění v ruský satelit.

Politika antikomunismu

Dva měsíce nato americký prezident vyhlašuje tzv. Trumanovu doktrínu. Jedná se o politicko-ekonomický plán určený k zastavení šíření komunismu, konkrétně v Řecku a Turecku, kde Sovětský svaz rozněcuje dělnické nepokoje.

Pro tento účel americký Kongres vyhradí celkem 400 000 000 dolarů. „Semena totalitních režimů jsou živena chudobou a nedostatkem. Šíří se a rostou ve zlé půdě chudoby a svárů,“ obhajuje Truman svoji vizi. Návrh je bez větších problémů schválen.

Čtyřsetmilionový balík napumpovaný do dvou středomořských zemí splní svůj účel a Řecko i Turecko zůstanou v utvářející se studené válce na straně Západu. Amerika tím jednou provždy stanoví precedent, že bude podporovat protikomunistické síly, ať jsou kdekoliv.

Musí si vybrat

Na Trumanovu doktrínu přímo naváže ještě velkolepější Marshallův plán, vyhlášený 5. června 1947. Evropské země podle něj dostanou možnost rozdělit si mezi sebou 14 miliard dolarů na poválečnou obnovu.

Lukrativní nabídka se neomezuje jen na západ starého kontinentu. Chňapne po ní i vláda Klementa Gottwalda (1896–1953), ale po vztyčení Stalinova varovného ukazováku si americkou finanční pomoc raději nechá protéct mezi prsty.

Příkop mezi Západem a Východem se mezitím stále prohlubuje a projeví se to i na situaci v Berlíně – „barometru“ studené války.

Sověti opouštějí společné orgány, Kontrolní komisi i Komandaturu, a v červnu 1948 neslavně zablokují západní sektor města… Za rozpadem Velké trojky tak ve své podstatě stojí střet dvou protichůdných sil – na jedné straně snahy komunismus rozšířit, na druhé ho zastavit.

Badatel Gary Kern společné působení tří mocností shrnuje takto: „Nešlo o přátelství a světovou harmonii, jak si přál Roosevelt, ale o vytyčení hranic pro nadcházející studenou válku.“

*** Ukradnou koleje i fabriku ***

* Ačkoliv si Velká trojka v Postupimi odsouhlasila možnost válečných reparací, západní země svým zónám v Německu jejich hrazení odpustí, a navíc je díky Marshallově plánu ekonomicky pozvednou.

* Oproti tomu Sověti východní Německo v podstatě vydrancují. Z veškeré produkce si berou polovinu, zabavují suroviny a odmontovávají vše, co jim doma chybí.

* V matičce Rusi tak skončí například polovina východoněmeckých kolejnic a též fabrika automobilky Opel. I kvůli tomu se sovětský sektor nemůže zakrátko tomu spojeneckému rovnat.