Dveře zaskřípou a do ložnice rytíře Loreckého se vplíží temné postavy. „Dej to sem,“ zašeptá jedna z nich, natáhne se po železném kotouči a udeří jím svého pána do obličeje. Pak na něj ještě skočí služka Důra a podřízne mu krk. „Tiše,“ špitne, „ať nás neslyší ti jeho spratci.“

O rodině Loreckých se toho příliš neví. Jen to, že se v 16. století dostali do sporu s králem a přišli o majetek i tvrz na Kutnohorsku. Mladičký Ludvík Lorecký (†1571) se proto rozhodne, že se dá k armádě. Když nic jiného, alespoň si přijde na nějaké peníze.

Jenže boje s Turky se příliš nevyvedou a Ludvík padne do zajetí. V turecké kobce přežije 12 let. Ze zajetí se vyplatí, zřejmě za pomoci svých starších bratrů, a kolem roku 1560 se usadí na tvrzi v Šamonicích nedaleko Blatné na jihu Čech.

K poddaným je ale velmi zlý. Trýzní je prací a rozhoduje za ně dokonce i o tom, kdo si koho vezme. Sedláci roku 1571 sepíšou stížnost, ale není jim to nic platné…

Ďábelský plán

„Dobře mi stateček opatruj. I moje dva synky,“ přikáže pan Ludvík rychtáři Dulíkovi. Ráno 24. srpna 1571 se vydává do Blatné navštívit na tamním zámku císařského radu Zdeňka ze Šternberka (1525–1575). To už rychtář kuje pikle.

Spolu se svými komplici – synem Vackem, pomocníkem Matějem Marouškem a jeho bratrem Zikou – se sejdou na zahradě tvrze, kde naplánují, jak se svého pána zbavit. „Bude nejlepší ho zabít,“ shodnou se nakonec všichni.

Ke spolupráci přimějí i šafářku Voršilu, děvečku Důru a kuchařku Marušku. Právě ty se totiž, kromě rychtáře, vyznají v tvrzi a vědí, kde kdo nocuje. Spiklencům zbývá jediné: vyčkat na večer, až se Ludvík Lorecký vrátí domů. Ten, značně unavený, se už kolem sedmé hodiny večer odebere na lože.

Schovají se ve skříni

Když se konečně setmí, prolezou muži dírou v padacím záchodu do nitra tvrze a Důra je vpustí do ložnice, kde spí Lorecký. Ve světle louče, kterou drží kuchařka, se na něj vrhnou.

„Nejprve Zika uhodil ho krojidlem od pluhu nad levé oko, po kteréžto ráně pán probudiv se, chtěl vstáti.

Tu hned Důra dívka na něho vsedla a jemu po levé straně hrdlo podřezala, takže potom, když ho myli nazejtří, pan Šimánek z Vítkovic tři prsty do tý rány vstrčil,“ popisuje masakr kronikář Marek Bydžovský (1540–1612).

Oba Marouškové a rychtářův syn se pak ukryjí do skříně a šafářka zajde do vedlejší místnosti, kde si hrají šlechtičtí chlapci. Chvíli s nimi pobude, než je pošle spát. Nedá jim na cestu louč s výmluvou, že otec už spí a že by ho budili.

Bez špetky lítosti

Oba hoši poslechnou, potmě se svléknou, zamknou pokoj a lehnou si do postelí. Jenže sotva usnou, ve skříni schovaní vrazi zase odemknou a vpustí své kumpány dovnitř. Rychtář Dulík popadne železnou tyč a udeří mladšího Zdeňka do ramene.

Ten se probudí bolestí, a když nad sebou spatří rychtáře, začne ho prosit. „Můj milej Dulíku, nezabíjej mne, nepovím na vás žádnému, dokud si živ.“ Žadoní marně.

Šafářka vyzbrojená kuchyňským nožem ho několikrát bodne do krku, dokud nezůstane ležet na zemi v kaluži krve. Jeho bratra Adama mezitím podřízne rychtářův syn Vacek.

Pokus o alibi

„Mají, co si zasloužili,“ ušklíbnou se muži, vyběhnou z pokoje a skrze díru se záchodem dostanou ven z tvrze.

Když se všichni doma převléknou do čistých šatů, rozběhne se rychtář Dulík do vsi, zburcuje tam některé sedláky a celý vyděšený jim oznámí, že kdosi zamordoval jeho pána Ludvíka Loreckého.

Potom spolu se dvěma sousedy se na koních z panské stáje rozjede do Blatné totéž sdělit hraběti Šternberkovi. „Myslel si, že si tak opatří to nejlepší alibi,“ zmiňuje se současný spisovatel Libor Vykoupil. Jenže pravda začne brzy vyplouvat na povrch.

Jako první odvezou v okovech bratry Marouškovy, protože v panské maštali, kterou měli na starosti, se najdou klíče od jedné z komnat ve tvrzi. A to je všem podezřelé…

Povolí jí nervy

„Už dost! Nechte mě!“ ozývá se zoufalý křik z mučírny. Po pár dnech začnou bratři pravděpodobně mluvit, protože si Šternberk nechá záhy předvést i šafářku Voršilu. Tvrdě na ni udeří.

„Nechcete mi o tom strašlivém mordu přece jen něco oznámit?“ bouchne rukou do stolu. I když Voršila tvrdí, že o ničem neví, dá ji hrabě uvěznit. Postupně pak předvolává další sedláky ze Šamonic, ale ani od nich se nic nedozví.

Pošle rovněž pro děvečku Důru, která mezitím z tvrze odešla a začala sloužit ve Štěkni u Kavků z Říčan. Vzhledem k tomu, že v té době už služebníci zavražděného rytíře Loreckého patří k nejpodezřelejším, hned na ni uhodí, že pokud se přizná, unikne trestu.

To zřejmě zabere. Důra se totiž rozpláče a spustí: „Já bych pověděla, co vím, opravdu, jen kdybych potom mohla utéci.“ Hrabě jí to naoko slíbí, vyslechne ji a pak ji nechá vsadit do vězení. Okamžitě pošle i pro zbývající vrahy.

Krvavé divadlo

Důra, protože se přiznala, je sťata jako první. Ostatní jsou popraveni na přelomu září a října 1571 v Blatné. Nejdříve katovi pacholci dotáhnou na popravčí místo šafářku Voršilu, která se po krutém mučení sotva drží na nohou.

Následuje ji kuchařka Maruška vlečená za vozem. Obě ženy jsou zaživa upáleny. Druhý den, 1. října, přijdou na řadu Dulíkové a Marouškové.

Matěje Marouška povalí na prkno a vrazí do něj rožeň, rychtáře Petra Dulíka, iniciátora ohavné vraždy, svléknou donaha, připoutají k železnému rumpálu a pak ho pomalu opékají na roštu. Během obracení ho polévají smolou a seškvařenou kůži seškrabávají.

Protože stále žije, zapálí pod ním slámu, aby se udusil kouřem. Ziku Marouška vpletou do kola, Dulíkova syna Vacka rozčtvrtí a spálí. Zmrzačená mrtvá těla obou Maroušků potom katovi pomocníci vystaví na blatenském popravišti všem pro výstrahu.