Na zasedání budějovické městské rady to vře. „Každý, kdo se církevní klatby bojí a není ochoten snášet s obcí dobré i zlé, může svobodně odejít,“ pronese hrdě purkmistr Ondřej Puklice.
Ač katolík, husitskému králi Jiřímu z Poděbrad byl vždycky věrný, což se mu až dosud vyplácelo.
V Českém království opět řinčí zbraně. Sotva se přežene krvavá vlna husitských válek, zabíjí se dál, ať už ve jménu božím, nebo z touhy po moci a majetku.
Zvlášť, když po předčasné smrti Albrechta Habsburského (1397–1439), zetě císaře a krále Zikmunda Lucemburského (1368–1437), nemají Čechy celých 14 let krále.
Ani kratičké panování Ladislava Pohrobka (1440–1457), ani následná vláda Jiřího z Poděbrad (1420–1471), jediného krále, který nepocházel z panovnické dynastie, ale nepřinese klid.
Situace se ještě zkomplikuje, když papež v roce 1466 uvalí na panovníka klatbu a vyzve jeho poddané, aby ho neposlouchali…
Měšťané se bouří
Na jihu Čech už to přitom bublá pěknou řádku let. Nic totiž nemohlo pyšné měšťany Českých Budějovic urazit víc než rozhodnutí krále Ladislava Pohrobka z roku 1453, který se rozhodl dát jejich město do zástavy Rožmberkům.
Odvděčil se tak Jindřichovi IV. z Rožmberka (1427–1457), který ho mezi ostatními vysvobodil z moci jeho chamtivého strýce Fridricha III. Habsburského (1415–1493).
„Taková zrada!“ zuřili konšelé, když se dozvěděli, že jejich novým pánem se stal představitel pětilisté růže a že Budějovice klesly na úroveň poddanských měst.
Hned na jaře příštího roku se proto vypravili do Prahy na zasedání zemského sněmu, kde mladému králi a jeho zemskému správci Jiřímu z Poděbrad předložili žádost, aby přihlédli k jejich loajalitě a onu zástavu zrušili.
Hlavního slova se přitom ujal purkmistr Ondřej Puklice ze Vztuh (asi 1410–1467)…
Spálíme své domy!
Panovník ho vyslechl, ale svůj názor nezměnil. „Král si vaší věrnosti nesmírně váží, ale zároveň musí ocenit i zásluhy mladého pána z Rožmberka,“ domlouval konšelům Jiří z Poděbrad. Poté je znovu vyzval, aby pánu z Růže složili přísahu věrnosti.
Ondřej Puklice to v zastoupení ostatních znovu odmítl s tím, že něco takového musí odsouhlasit celá městská rada. Ta však o ničem takovém nechtěla ani slyšet.
„To raději spálíme své domy a odstěhujeme se do jiných královských měst, než abychom se stali poddanými Rožmberka,“ pohrozili v dopise králi. Jednání se táhla další měsíce, ale nevedla vůbec nikam.
Situace se vyřešila teprve v lednu 1457, když se ani ne 30letý Rožmberk během tažení proti Turkům nakazil morem a zemřel. Tím pádem také zanikl jeho nárok na zástavu královského města.
Blokáda města
Brzy se však ukázalo, že Rožmberkové nechtějí o Budějovice jen tak snadno přijít. Jindřichův mladší bratr Jan II. z Rožmberka (asi 1430–1472) si u krále vymohl jako odškodnění za bratrovu smrt veškeré peněžní příjmy z Budějovic na další tři roky.
Jednalo se sice o peníze, které Budějovičtí beztak odváděli do královské pokladny, ale i tak to u nich vyvolalo další vzdor. „Tohle už přestává všechno,“ rozčiloval se Ondřej Puklice a tlačil na krále, aby se Budějovických zastal.
Janovi z Rožmberka došla trpělivost a pokusil se o blokádu města. Místní proti němu ještě stihli sepsat žalobu, ta se však k mladému králi už nedostala.
17letý Ladislav totiž koncem roku 1457 zemřel, načež byl novým vladařem zvolen jeho dosavadní správce Jiří z Poděbrad. Jedním z těch, kteří mu dali svůj hlas, byl i Jan II. z Rožmberka.
Již proto se domníval, že mu nový panovník půjde ve sporu s Budějovickými na ruku.
Podpora za každou cenu
Zároveň však na krále tlačí Ondřej Puklice, který se snaží domoci spravedlnosti. S Jiřím z Poděbrad se potkává poměrně často a oba se rychle spřátelí, a to i přesto, že purkmistr je katolík a král kališník.
Panovník si je ale dobře vědom toho, že když si Pukliceho udrží na své straně, zůstanou mu katolické Budějovice i přes narůstající spor s papežem a domácí katolickou opozicí věrné. Neplete se.
Když v roce 1466 vyhlásí papež Pavel II. (1417–1471) českého krále za kacíře a vyzve jeho poddané k otevřené vzpouře, stojí budějovický purkmistr při Jiřím. Obavy z případného uvalení klatby na město odbude hrdým prohlášením:
„Budu krále podporovat i za cenu svého hrdla,“ pronese 24. května 1467 na budějovické radnici, jenže zdaleka ne všichni konšelé jsou podobného názoru…
Brnění mu nepomůže
Náměstím se rozléhá hlasitý zvuk kostelních zvonů. „Proboha,“ vyleká se řezník Valeš a rozběhne se k Puklicovu domu. Tuší, že je zle. Chce purkmistra varovat, ale vzbouřenci ho nelítostně srazí na zem.
Jen pár minut nato vtrhne rozčilený dav k purkmistrovi domů. Puklice si rychle nasadí brnění a přilbu a společně se dvěma syny se schová v komoře v prvním patře. Vzbouřenci ale přistaví k domu žebřík, vyšplhají nahoru a skočí do místnosti oknem.
Tam purkmistrovi zasadí ránu sekyrou do hlavy a vyvlečou ho po schodech ven. „Otec tam ležel před domem a krev od něho velmi šla. Mnozí nadáli se, že již umřel, neb veliká louže byla krve,“ popíše později masakr jeden z jeho synů.
Mrtvola v neckách
Těžce zraněného Pukliceho přenesou přátelé do domu jeho dcery Elišky, ale než ho stihnou ošetřit, objeví se pár dalších vzbouřenců a purkmistra v neckách odnesou do radničního sklepa. Tam po čtyřech dnech v krutých bolestech umírá.
Nová městská rada, zvolená už 25. května, se místo dalšího násilí uchýlí k opatrnému vyjednávání s králem. Dokonce i Jan II. z Rožmberka se za Budějovické u Jiřího z Poděbrad přimluví. A král projeví vůči vrahům svého zastánce nečekanou mírnost.
Patrně mu víc než na pomstě záleží na tom, aby mu významné královské město na jihu Čech zachovalo věrnost.
„My vzhledše na prosbu a pokoru vaši odpustili jsme vám… Nikdy vám ani vašim budúcím ničímž zlým toho nebudem zapomínati,“ vzkáže Budějovickým velkoryse.
