Britský archeolog Leonard Woolley se nestačí divit. Když roku 1925 provádí vykopávky v sumerském městě Uru, narazí na něco, co ho nesmírně překvapí. V ruinách někdejšího paláce objeví množství artefaktů z různých oblastí, a navíc z odlišných dob. Našel snad pozůstatky první sbírky exponátů na světě?
Za kolébku muzejnictví je zpravidla považována Evropa. Názory na to, kdy zde vznikla první veřejná výstavní instituce, se různí. Podle některých je za ně možné považovat už kabinety kuriozit italských renesančních vládců nebo císaře Rudolfa II. (1552–1612).
Zpravidla se ale za první muzeum označuje sbírka, kterou v polovině 17. století vytvořil dánský lékař Ole Worm (1588–1654).
„Ačkoli bychom mohli považovat Museum Wormianum díky tomu, jak spojilo postupy shromažďování, třídění, vystavování a studia, za prototyp muzea, existovala mnohem, mnohem dříve,“ uvádí ovšem současný britský autor Owen Hopkins.
Je možné, že první muzeum spatřilo světlo světa dlouho před naším letopočtem, a navíc mimo starý kontinent?
Palác kněžky
Z písku se vynořují pozůstatky kdysi mocného města. Jde o rozvaliny města Uru na území dnešního Iráku. Roku 1922 se do jejich odhalování a zkoumání pouští renomovaný anglický archeolog Leonard Woolley (1880–1960). Ten zde nalezne mnoho unikátů.
Roku 1925 odkryje také základy paláce, který v 6. století př. n. l. patřil novobabylonské princezně Ennigaldi. „Šlo o dceru krále Nabonida, z níž panovník učinil kněžku měsíčního boha Sina,“ píše australská historička Louise Prykeová.
Princezna se tak stala přední náboženskou osobou říše, jejímž úkolem bylo vychovávat kněžky a oživit pradávné babylonské kulty.
První archeolog
Prsty velmi pomalu a opatrně otáčejí hliněným válcem. Je starý přes 2500 let a pojednává o tom, jak král Nabonid (vládl v letech 556–539 př. n. l.) nechal v Uru obnovit tamní zikkurat.
Díky vykopávkám se Woolley dozvídá, že tohoto panovníka lze považovat za prvního známého archeologa. Při snaze o obnovení některých zašlých chrámů totiž Nabonid začal s vykopávkami kolem nich. Díky tomu objevil řadu prastarých artefaktů.
Činnost ho tak fascinovala, že se záhy pustil do pátrání po dalších památkách, a byl mimořádně úspěšný. Postupně sestavil rozsáhlou sbírku předmětů. Ty nejstarší pocházely z roku 2000 př. n. l.
Ve třech jazycích
Nadšený Woolley si prohlíží sošku krále Šulgiho (vládl v Uru v letech asi 2094–2046 př. n. l.). Britskému badateli se povede část Nabonidovy sbírky nalézt. Péče o objekty, které novobabylonský král vykopal, se podle všeho chopila jeho dcera.
Ennigaldi je začala restaurovat a schraňovat ve svém paláci. Právě díky její práci je tak dodnes možné přečíst si i text na soše urského krále Šulgiho. Woolleyho při odkrývání předmětů zarazí ještě jedna věc – artefakty nalézá v nezvyklém uspořádání.
Ennigaldi je systematicky uchovávala u sebe. Některé z nich navíc doprovázely hliněné válce, na nichž byly trojjazyčné údaje o předmětu. „Zřejmě tak máme co do činění s prvními muzejními popisky,“ míní Hopkins.
Ennigaldi totiž sbírku částečně zpřístupnila. Mohli si ji prohlédnout cizí vládci či kněžky jejího kultu a jiné významné osoby.
Foto: asor.org, wikimedia.org
