Židy internované v táboře Staro Sajmište Němci chtěli původně zlikvidovat někde na východě. Nakonec ale zvolí jiné, jednodušší řešení. Do srbského Bělehradu pošlou nákladní vůz speciálně upravený na plynovou komoru. Za pár měsíců v něm přijdou o život tisíce vězňů.

Bělehrad prochází ve 30. letech minulého století výraznou architektonickou proměnou. Jedním ze symbolů modernizace hlavního města tehdejšího Království Jugoslávie má být průmyslové výstaviště Staro Sajmište.

Rozlehlý areál na okraji metropole u řeky Sávy je slavnostně otevřen v září 1937. Podívat se do něj přijdou davy lidí, které mohou obdivovat nazdobené výstavní pavilony či centrální věž s televizním vysílačem.

Mnoho lidí zařadí novotou zářící komplex mezi cíle svých víkendových výletů. Chodí sem obdivovat technologické novinky domácích firem i společností z Maďarska, Rumunska, Československa, Itálie nebo Německa.

V areálu se nachází také restaurace, kavárny či různé obchody a pořádají se v něm koncerty a výstavy. Drobnou vadu na kráse však oblíbené místo obyvatel Bělehradu přece jen má. Jeho část trvale zůstává prázdná…

Nepřežijí zimu

Na jugoslávské království zjara 1941 zaútočí nacistické Německo. 6. dubna luftwaffe bombarduje Bělehrad a vážně poškodí i Staro Sajmište. O necelé dva týdny později Jugoslávci kapitulují.

Němci jejich zemi obsazují spolu s Italy a Maďary, v části bývalé monarchie pak vzniká loutkový Nezávislý stát Chorvatsko, v němž vládnou ustašovci, domácí fašisté a ultranacionalisté. Bělehrad zaberou nacisté.

V opuštěném výstavišti zřizují koncentrák pro srbské Židy a Romy. Během podzimu provedou v areálu nezbytné úpravy, celý ho obeženou plotem s ostnatým drátem a v prosinci sem začnou přivážet první vězně, především ženy, děti a starce.

Za pár týdnů tu shromáždí zhruba 7000 osob. Velká část z nich nepřežije nastávající zimu. Podle pamětníků v táboře „lidé každý den umírali na chřipku, hlad a podchlazení“.

Rychlá likvidace

Němci chtějí všechny Židy a Romy soustředěné v táboře Staro Sajmište povraždit. Jejich transport na východ by ale byl příliš komplikovaný, a tak v březnu 1942 přivezou do Bělehradu skříňový nákladní automobil upravený na plynovou komoru.

Strážní oznámí vězňům, že budou postupně přemístěni do jiných táborů. Do „kamionu smrti“ se jich vejde najednou až 100. Během 15minutové cesty se všichni udusí a skončí v hromadném hrobě na vojenském cvičišti v Jajinci jižně od Bělehradu.

Nacisté mají celý postup promyšlený do nejmenších detailů a do května se takto zbaví tisíců vězňů.

Zametají stopy

Od léta 1942 slouží Staro Sajmište jako dočasný internační tábor pro odbojáře a politické vězně z celé Jugoslávie. Němci je odtud deportují na nucené práce do říše.

Podmínky v něm i nadále zůstávají strašlivé – bídná hygiena, nemoci, hlad, suroví dozorci… Od konce roku 1943 zdejší vězni pomáhají nacistům zametat stopy po jejich vraždění. Vykopávají a spalují mrtvoly z hromadných hrobů na cvičišti v Jajinci.

V dubnu 1944 Spojenci bombardují Bělehrad, ušetřeno nezůstane ani Staro Sajmište. V létě je pak tábor oficiálně uzavřen.

Jak dodává současná publicistka Magdalena Slezáková, „za necelé tři roky… tu podle těch nejskromnějších odhadů zahynulo nejméně 20 000 lidí, povětšinou Srbů a Židů“.