„I tu sebenepatrnější věc musíme dělat nejlépe na světě,“ prohlašuje podnikatel Tomáš Baťa. Dokáže to v mnoha ohledech a neváhá se ani pustit do projektu, na který si tři století nikdo netroufal.

Nápad propojit řeku Moravu s Odrou, a zajistit tak obchodním lodím nerušený průjezd hluboko do českého vnitrozemí se objevuje už v polovině 17. století, ale nikdy se nenajde natolik bohatý investor, který by se do obtížného úkolu pustil.

Stejné je to i na počátku 20. století, kdy sice vodocestný zákon, přijatý 11. června 1901, předpokládá vybudování Dunajsko-oderského průplavu, ale první světová válka vše zhatí.

Je třeba počkat na někoho, kdo bude mít dva důležité předpoklady – odvahu a peníze.

Přesvědčí vládu

Ten někdo se jmenuje Tomáš Baťa (1876–1932) a k uskutečnění dávného projektu ho popostrčí jedna velká tragédie.

Když se při povodni 28. října 1930 vody Moravy a Dřevnice převalí přes jeho rozestavěnou továrnu v Otrokovicích, podnikatel neváhá a nechá vypracovat plán regulace řek a zlepšení vodní dopravy.

„Usplavněním Moravy přiblížíme se k uskutečnění spojení tří největších středoevropských řek Labe, Dunaje a Odry,“ představuje si Baťa. Podaří se mu přesvědčit čs. vládu, aby na projektu začala pracovat.

V červenci 1932 ale zlínský továrník tragicky umírá a zdá se, že myšlenka je opět odsouzena k zániku…

Čekání na vodu

Vedení podniku přebírá Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín Baťa (1898–1965) a v nastoupené cestě hodlá pokračovat. Pro začátek mu postačí spojit malým kanálem Otrokovice a Sudoměřice pro zásobování firmy. Ta se má na stavbě podílet 9 miliony korun.

O zbývající částku 25 milionů se dle dohody, uzavřené v roce 1934, podělí ministerstvo sociální péče a ministerstvo zemědělství. V témže roce se opravdu se stavbou začíná.

Prozatím suché výkopy pro budoucí kanál vedou souběžně s tokem řeky, budují se plavební komory a na konci července 1937 voda zamíří už do takřka hotového kanálu.

První úspěšnou plavbu absolvuje plně zatížená motorová loď v červnu 1938. Součástí stavby je také 760 metrů dlouhý kanál, který přivádí lodě s lignitem (typem uhlí) z nového moderního Baťova dolu Tomáš v Ratíškovicích až do továrny.

Zničený válkou

Samotné oficiální otevření kanálu přichází na řadu až 2. prosince 1938 a první motorový člun s vlekem hned dopravuje na místo určení 200 tun ratíškovického lignitu. O kvalitu vybudovaného díla nemusí mít nikdo obavy.

Je to teprve dva měsíce, co bez úhony přestálo další velkou povodeň. Nový kanál ale nemá sloužit jen Baťově firmě. Už v létě následujícího roku začíná vyhlídková loď Mojena provozovat zážitkové plavby pro veřejnost.

To už ale přichází druhá světová válka, a když skončí, zanechá za sebou kanál těžce poškozený. V roce 1961 je provoz na Baťově kanálu definitivně zastaven. Začíná dlouhé období, kdy kdysi pyšná technická vymoženost jen chátrá.

Až po roce 1989 nastává období nového vzestupu. Obnovený a rekonstruovaný Baťův kanál je v současnosti vyhledávanou atrakcí, kterou každoročně navštíví na 90 000 turistů.

Foto: batacanal.cz, Státní okresní archiv Zlín