Přítomným tuhne krev v žilách při pohledu na to, jak popravčí řvoucímu odsouzenci nejdříve v kloubu zlomí paži, aby jej za ni potom propletl dřevěným kolem. V Čechách je taková poprava novinkou.

Drastický trest kníže Soběslav přichystal hlavním provinilcům, kteří se ho pokusili svrhnout a zabít. Co hůř, na spiknutí se podíleli i jeho příbuzní!

Celý život mezi nimi panují spory. Díky matce se ale oba bratři – panující kníže Vladislav I. (†1125) a jeho mladší sourozenec Soběslav I. (kolem r. 1090–1140) – usmíří.

A nejenom to, umírající Ladislav schopnému Soběslavovi přiřkne i knížecí trůn. Čeští velmoži dne 12. dubna 1125 jeho rozhodnutí stvrdí formální volbou.

Matka nyní namísto ze smutku pláče radostí, ale kdo by nejradši zvolenému knížeti zakroutil krkem, je jeho bratranec z otcovy strany Ota II. (1085–1126), zvaný Černý, toho času vládce Olomoucka, který má jakožto nejstarší v přemyslovském rodě tradiční právo na knížecí stolec.

Na příkoří si proto běží postěžovat římskoněmeckému králi Lotharovi III. (1075–1137). Ten dá Otovi za pravdu a na přelomu roku 1126 spolu vyjedou proti Čechám.

Výhodné spojenectví

Cesta přes zasněžené hory je pro německá vojska krušná. I proto, když se pak „dobelhají“ ke Chlumci nedaleko dnešního Ústí nad Labem, nemá s nimi Soběslav příliš práce. Lothar padne do zajetí, Ota bitvu nepřežije.

Pokořit římskoněmeckého krále se nepodaří jen tak někomu, ale Soběslav není hloupý. Raději se s ním domluví na spolupráci.

Lothar je propuštěn a výměnou udělí Soběslavovi Čechy v léno, jinými slovy uzná jeho nároky na vládu, což mezi oběma zeměmi utuží výhodné spojenectví. Oba panovníci spolu například bojují proti Štaufům, kteří v říši usilují o korunu.

Obdivován i nenáviděn

Soběslav se ukáže jako schopný vladař…Již kronikář Kosmas (kolem roku 1045–1125), který ovšem zemřel krátce po jeho nástupu na trůn, ho popisuje jako „moudrostí nad jiné zralejšího, štědrého dárce, obyvatelům milého, lidu obojího pohlaví i stáří příjemného“.

Soběslav dá opevnit Pražský hrad a rozšiřuje území svého vlivu vyhnáním vládnoucích údělníků a dosazením věrných spojenců. Nejdříve se zmocní Olomoucka, pak i Brněnska a Znojemska. S každým dalším získaným územím však narůstá počet jeho nepřátel.

Se spiklenci zatočí

V roce 1130 Soběslav odhalí rozsáhlé spiknutí, do něhož je zatažen i jeho synovec Břetislav (kolem r. 1095–po r. 1030) a snad i pražský biskup Menhart (†1134).

Na popravišti nakonec skončí sedm spiklenců, z nichž jedni jsou lámáni v kole, druzí rozčtvrceni. Břetislav je „jen“ oslepen, Menhart se z účasti na komplotu úspěšně vymluví.

„Poté se Soběslav zachoval velkoryse také k dříve vyhnaným a vězněným příbuzným a dovolil moravským údělníkům, aby se vrátili na své hrady,“ uvádí současný autor Jan Bauer.

Soběslav se v dalších letech zasadí o dobré vztahy s Uhrami a po dlouhých letech vzájemných bojů se usmíří i s polským knížetem Boleslavem III. Křivoústým (1085–1138).

*** Volitelé porušili slib ***

* Když už Soběslavovi táhne na padesát, rozhodne se pojistit český knížecí stolec pro svého nejstaršího syna Vladislava Olomouckého († po roce 1165)…Jednání s novým německým králem Konrádem III. Štaufským (1093–1152) jde překvapivě hladce.

* Když pak se stejným požadavkem Soběslav přijde i za českými velmoži, ti mu na sněmu v Sadské také všechno odkývají…Jakmile v roce 1140 Soběslav zemře, za nového panovníka ale zvolí nikoliv jeho syna, nýbrž synovce Vladislava II. (kolem roku 1110–1174).

* „Jeho volba (Vladislava – pozn. red.) představovala svobodné rozhodnutí volitelů, jakožto prostředníka mezi dvěma rozhádanými stranami, a pokus zvolit slabého vládce, kterého by mohli ovládat,“ vysvětluje dvojice polských historiků Przemysław Urbańczyk a Przemysław Wiszewski.