„Je třeba vymýtiti ten nešvar, kdy profesor diktuje studentům přesných slov a nedbá plynulosti myšlenky,“ nabádá Vojtěch Raňkův z Ježova akademické plénum na Sorbonně a za nedodržení navrhuje přísné tresty.

Členové shromáždění na sebe zaraženě koukají, neboť jsou si vědomi, že i oni se tohoto zlozvyku dopouštějí. Český pedagog velmi rád ostatní poučuje, sám má přitom řadu nedostatků!

Budoucí akademik a vážený teolog Vojtěch Raňkův z Ježova (asi 1320–1388) se narodil někdy kolem roku 1320 ve vesničce Malý Ježov na Táborsku.

Brzy je všem jasné, že disponuje výjimečnou myslí, a protože v malém rybníčku velká ryba nevyroste, rozhodne se ho otec poslat na studia do světa. „V Čechách v té době nebyla ještě universita a budoucí duchovní se vzdělávali ve škole při pražské katedrále.

Vojtěch však toužil po vyšším vzdělání, a proto se vydal na studia do ciziny, do Paříže,“ vysvětluje katolický kněz a historik Jaroslav Kadlec (1911–2004). Zde se Vojtěch najde.

Celé dny i noci tráví v knihovnách a za pár let získává titul mistra svobodných umění, což výrazně zlepší jeho finanční situaci. I tak má ale mnohdy hluboko do kapsy…

Vědomosti na prvním místě

Neschopnost udržet si vyrovnaný rozpočet však není nic, kvůli čemu by se na něj kolegové z univerzity dívali skrz prsty.

Naopak, Vojtěch si svými hlubokými znalostmi filozofie získává takové renomé, že jej kolegium univerzity Sorbonny v roce 1355 zvolí rektorem, tedy jejím nejvyšším představitelem. Ačkoliv funkci vykonává pouhého čtvrt roku, zasadí se o některé významné změny.

Za jeho působení například univerzita přijme pravidlo, které profesorům přikazuje látku vykládat jasně a plynně, nikoli ji diktovat, aby si ji studenti stačili slovo za slovem přesně zapsat. Dle nového rektora je zásadní předání vědomostí, nikoli jejich formulace.

Spadne mu kohoutek

Poté, co si Vojtěch získá uznání Francie, vrací se roku 1366 s velkopanským pocitem do Čech.

Zde se dostává do užšího styku s  pražskou univerzitou, kterou v době jeho nepřítomnosti založil český král a pozdější římský císař Karel IV. (1316–1378).

„Vojtěch, hrdý na své pařížské vzdělání, pohlížel svrchu na domácí universitu… a nelibě nesl, že na bohoslovecké (teologické – pozn. red.) fakultě mají v profesorském sboru převahu mniši a cizinci,“ píše Kadlec.

A právě s jedním z mistrů cizího původu se dá Vojtěch do křížku. Německého teologa Jindřicha z Oyty (asi 1330–1397) obviní z podrývání úlohy udělování svátostí, a dokonce o svém podezření zpraví papežský stolec sídlící tehdy v Avignonu.

Tímto krokem si prakticky zničí kariéru, neboť nejen že mu ostatní kolegové vyčítají takové žalování, ale papežský soud dá za pravdu Jindřichovi.

Přítel v nouzi

Celá věc má ještě vážnější dohru, jakmile se zpráva o incidentu donese ke Karlovi IV. Při zjištění, že si Vojtěch dovolil obvinit jiného člena univerzity z kacířství, mu král zakáže se z Avignonu do vlasti vrátit.

Vojtěch brzy přichází na to, že být nepřítelem římského císaře znamená, že si neškrtne v celé Evropě.

Kdo ví, jak by skončil, nebýt významného duchovního a pozdějšího pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (asi 1350–1400), který nejenže mu u císaře vyprosí zrušení zákazu, ale zároveň zchudlému Vojtěchovi vyjedná ubytování.

Poučený provinilec se do Prahy vrací v roce 1375. Svůj vděk pak Karlu IV. symbolicky splatí v den jeho pohřbu, a to když ho během smuteční řeči označí za „Otce vlasti“.

Vojtěch umírá o deset let později, přičemž veškerou svou pozůstalost věnuje na zřízení stipendií pro nemajetné studenty.