Je mu pouhých devět let, když se formálně stává vladařem rozsáhlého rožmberského panství na jihu Čech. Jeho državy jsou sice velké, ale rozdrobené. Než Oldřich II. z Rožmberka vydechne naposledy, dokáže to napravit. I za cenu, že si občas vypomůže padělky…

V roce 1438 patří Oldřichovi II. z Rožmberka (1403–1462) celkem 14 hradů. S nimi je nejmajetnějším mezi českými šlechtici.

Vždyť Hanušovi z Kolovrat (asi 1390–1450), který se ocitá na pomyslné druhé příčce, říká „pane“ jen 6 hradů, a to se ještě o část z nich dělí se svým příbuzným… U Oldřicha, jehož katoličtí současníci s oblibou nazývají „sloupem království a údem nejmocnějším“, ovšem dokonale platí odvěké pravidlo, že kdo má moc, chce ještě víc.

Přisvojí si hrad i klášter

Pán z Rožmberka si spokojeně promne ruce. Se zaujetím si právě prohlíží listinu, kterou mu podal písař z jeho kanceláře. Podle textu na ní má rod Rožmberků nároky na obce Prachatice a Volary.

Kdyby zalistoval v dokumentech dál, objevil by zápisy, že se chlubí i trvalou držbou hradu Zvíkova nebo kláštera Zlatá koruna. Všechny tyto listiny jsou ovšem důmyslnými padělky.

Stejně jako dokumenty, podle nichž Rožmberkové odvozují svůj původ od starobylého italského šlechtického rodu Orsiniů nebo jimiž jim sám císař Karel IV. (1316–1378) přiznává nedělitelnost jejich dominia a upravuje následnictví vždy pro nejstaršího člena dynastie.

Pečeť je nezastaví

Zkušený padělatel neznámého jména se sklání nad další zakázkou, kterou od pana Oldřicha dostal. Občas se moc nenadře. K originální listině mu stačí pouze přidat pár šikovných slovíček, třeba „i jeho dědicům“.

Z dokumentu, který se původně vztahoval k jedné osobě, je rázem listina s významem pro celý rod. Jindy se rožmberský padělatel zapotí více. Odstraňuje z pergamenů původní texty a nahrazuje je novými, přičemž pečeť a další formální znaky zachovává originální.

V dalším kroku pak vytváří listiny zcela nové a se vším všudy. Padělat i pečeť? Žádný problém!

Rožmberská falzifikátorská dílna, v níž pracuje neupřesněný počet osob, si troufá na pečeti králů Jana Lucemburského (1296–1346), Karla IV., Václava IV. (1361–1419) i Zikmunda Lucemburského (1368–1437).

Mrtví panovníci samozřejmě nevznesou proti padělkům protest… „Ti, co k tomu najal, si počínali opravdu šikovně a profesionálně, a tak se řadu falz podařilo odhalit až v relativně nedávné době,“ připomíná k akci Oldřicha z Rožmberka historik Jiří Bílek (1948–2020). Odhaleno je dosud více než 30 falešných listin a 16 podvržených pečetí.

Originál nikdo nespatří

Pan Oldřich se v Českém království těší obrovské autoritě. Kdyby snad chtěl ale někdo zpochybňovat pravost jeho nároků, pojistí se i pro tento případ.

Jedním z falz z jeho padělatelské dílny je privilegium, přiznané Rožmberkům údajně již Janem Lucemburským, podle něhož se příslušníci rodu smějí prokazovat pouze tzv. vidimáty, tedy úředně ověřenými opisy originálů.

Vystavit takové ověření mohou třeba městští konšelé, kteří sice ve středověké společnosti požívají všeobecnou úctu, ale na druhou stranu zcela postrádají jakoukoli erudici, aby rozpoznali padělek od originálu.

Ke konečné legalizaci rožmberských falz pak dochází v roce 1493, kdy jsou i podvržené listiny zaneseny do zemských desek. To, co obsahují zemské desky, má de facto platnost zákona…