„Vidíte tam něco?“ zeptá se zvědavý lord Carnarvon (1866–1923). Britský archeolog Howard Carter (1874–1939), který drží v ruce blikající svíčku, si smete z obličeje prach a písek a odpoví: „Úžasné věci.“ Tak ve svém deníku později vzpomíná na 26. listopad 1922, kdy poprvé nahlédl do nejslavnější hrobky světa – hrobky, která ukrývala nejen kompletní pohřební výbavu, ale i nepoškozený sarkofág faraona Tutanchamona (vládl asi v letech 1333–1323 př. n. l.). O pouhé tři týdny dříve k ní objevil první schod a od té doby v něm byla malá dušička, zda hrob zůstal nevykradený… Protože je pouze amatérským archeologem, nedočká se však Carter za svůj objev uznání vědeckých kruhů v Egyptě, ani ve Spojeném království. Lord Carnarvon, který vykopávky financuje, zase nedostane od egyptské vlády slíbenou část nálezu, což je tehdy zvykem jako kompenzace nákladů. O několik měsíců později je navíc nalezen mrtvý ve svém hotelovém pokoji v Káhiře, čímž zavdá příležitost ke spekulacím o takzvané kletbě faraonů…

V okolí tehdejšího švédského města Narva (dnes v Estonsku) mrzne, až praští. Car Petr I. Veliký (1672–1725) přesto k němu koncem listopadu přitáhne na tehdejší poměry s obří armádou, čítající 37 000 mužů, a se skoro dvěma stovkami děl. Je si jist úspěchem – koneckonců má za sebou dlouhou cestu po Evropě, během níž mimo jiné důkladně studoval i bojové umění. Prohru si nepřipouští, posádka města čítá asi jen 1800 mužů. Nijak ho nevyděsí ani zprávy o tom, že se k Narvě blíží vojsko švédského krále Karla XII. (1682–1718). Pár dní před bitvou si car spokojeně odjede do Ruska. Armáda, kterou na místě zanechal a jíž velí převážně cizinci, nebo panovníkovi mladí favorité, se však ostříleným švédským velitelům nemůže rovnat. Mladičký Karel XII. navíc oplývá bojovností. „Na ně!“ zavelí krátce po poledni 30. listopadu k útoku. V tu chvíli se prudce ochladí a zvedne se silný vítr, který žene sníh Rusům přímo do očí. Karel se rozhodne počasí využít ve svůj prospěch a i přes zuřící bouři rozkáže pokračovat v boji. Toho dne si připíše velký triumf. Jeho početně slabší armáda má jen 667 mrtvých, zatímco na ruské straně je 7000 obětí!

Na šibenici v Plzni se pohupuje tělo Jana Koziny (*1652). „Lomikare, Lomikare! Do roka a do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás,“ pronesl prý vůdce chodského povstání těsně před smrtí. V dobových písemnostech nic takového ovšem zaznamenáno není.