Uprostřed léta roku 1290 se Václav II. potkává se svým tchánem Rudolfem Habsburským v Erfurtu. Oba muži se přátelsky obejmou. Před římským králem už však nestojí ten nejistý chlapec, jenž ho žádával o pomoc a o radu.
Václav nyní vystupuje sebevědomě a je to Rudolf, kdo po něm tentokrát bude něco chtít…
Rytíř v zářivé zbroji. Takový byl Rudolf, stejnojmenný syn římského krále, který se v jinochovi doslova viděl. Plánoval mu skvělou budoucnost v čele Říše. Mladík, mimo jiné také Václavův švagr, ale v květnu 1290 nečekaně zemřel v Praze.
Dědicem římské koruny by se tak v očích Rudolfa I. Habsburského měl stát další z jeho synů – Albrecht (1255–1308).
V horkých letních dnech roku 1290 si v Erfurtu Václava II. zavazuje, že až dojde na věc, odevzdá kurfiřtský hlas českého krále právě pro tohoto Habsburka. Václav na naléhání svého tchána kývne.
Za odměnu mu jsou potvrzeny některé územní zisky (ve Slezsku) i privilegium volit římského krále. Jakmile však o necelý rok později Rudolf I. Habsburský vydechne naposledy, bude všechno jinak…
Budou ho poslouchat
Albrecht Habsburský se netěší nejlepší pověsti. V zemích, které mu otec svěřil k vládnutí (především Rakousko a Štýrsko), proslul jako tyran. Je takový člověk vhodný stanout v čele Říše?
Její formální správy se prozatím ujímá falckrabě Ludvík Rýnský (1229–1294). 8. října 1291 se setkává s Václavem II., aby mu podle dřívějších instrukcí zesnulého Rudolfa předal Chebsko.
Český král jej zároveň uchlácholí prohlášením, že sám o římský trůn usilovat nebude. Jak se rozhodl postupovat dál, Ludvíkovi, jenž straní nástupu Albrechta, ale nejspíš neprozradí.
O měsíc později se český král schází s – slovy kronikáře – „milovaným příbuzným“ Otou V. Braniborským a saským vévodou Albrechtem II. (asi 1250–1298).
I oni disponují kurfiřtským hlasem a shodnou se, že při nadcházející volbě zaujmou stejné stanovisko jako český král. A ten hodlá ze situace pro sebe vytěžit maximum. Tuší, že z nesmlouvavého Albrechta toho příliš „nevyrazí“.
Zastrašit se nedá
Vyslyšel ještě naléhání své ženy Guty. Snad ještě v roce 1291 se Václav II. setkává u Znojma se švagrem Albrechtem. Zatímco sám přijíždí se skromným doprovodem, Habsburk přichází s malou armádou. „To nás chce zastrašit!?!“ je český panovník pohoršen.
Vynucené sliby neplatí. Jeho poselstvo, které se na přelomu dubna a května 1292 pohybuje ve Frankfurtu nad Mohanem, se významně podílí na tom, že novým římským králem bude zvolen kandidát kolínského arcibiskupa Adolf Nasavský (asi 1250–1298).
Vděčnost nezná mezí
Dosud bezvýznamný hrabě v době nástupu na trůn vlastní ještě menší území, než kdysi patřila Rudolfovi Habsburskému, který se ocitl ve stejné situaci a na něhož Přemysl Otakar II. právem pohlížel jako na pána z Nemanic.
Adolf dobře ví, komu má být za své povznesení vděčný. Václavovi II. dává zelenou k expanzi za Krušné Hory. Ve hře je opět Míšeňsko a Pliseňsko, historický region v blízkosti západních hranic Českého království.
Český král také opatrně vznáší nároky na podunajské země, které Přemyslovcům patřily za vlády jeho otce. Významně podotýká, že je jen na novém říšském vladaři a kurfiřtech, zda je ponechají v Albrechtových rukou.
Spojenectví pak oba muži stvrdí sňatkovou dohodou. Adolfův syn se ožení s Václavovou dcerou.
Obrat o 180 stupňů
Albrecht Habsburský je zahnán do kouta. Prozíravě se ale Adolfovi na sklonku roku 1292 podvolí a v následujícím roce se – opět za přispění Guty – usmíří i s Václavem.
Snad vytuší, že přece jen na něj jednou dojde… V roce 1296 umírá malá princezna Anežka (*1289), kterou český král zaslíbil Adolfovu synovi.
Když pak římský panovník začne územně expandovat do Míšeňska, které se Václav II. snaží udržet ve sféře svého vlivu, už není jediný důvod, aby jej dál podporoval. Adolfa Nasavského hodí přes palubu.
V únoru 1298 zamíří ještě s dalšími dvěma kurfiřty za Albrechtem do Vídně. Habsburk zde vydává soubor dokumentů, jimiž uznává Václava za držitele Chebska a Pliseňska.
„Dále měl český král opět získat hrady Floss, Parkštejn a Vid v Horní Falci,“ vysvětluje historik Vaníček. Hlavně však Albrecht českého krále výslovně zbavuje všech povinností vůči Říši a potvrzuje předchozí výsady.
Na oplátku získává Václavovu loajalitu i příslib vojenské pomoci. Adolfa se totiž bude muset Habsburk zbavit na bitevním poli. Stane se tak 2. července 1298 u Göllheimu na jihozápadě Německa, v níž Albrechtův rival padne.
Na straně vítězů tehdy bojují i české oddíly, vedené Smilem z Nových Hradů (†po r. 1317).
*** Obklopen zlatem a drahokamy ***
* Malá, zdobená drahokamy a antickými kamejemi byla pravděpodobně koruna, jíž se 2. června 1297 nechal v Praze korunovat Václav II. Slavnostní akt, s nímž předtím dlouho otálel, pojal český vladař jako velkolepou událost, která neměla ve střední Evropě obdoby.
* Mezi hosty v luxusním provizorním paláci, který jen pro tuto příležitost vyrostl v prostoru dnešního Smíchova, nechyběl žádný z významných mužů daného regionu…Kromě koruny patřil ke korunovačním insigniím také drahocenný plášť, zdobený zlatem, štít, meč nebo pás.
