Varoval ji, že studium architektury je náročné i fyzicky. Vadila mu její neznalost angličtiny a francouzštiny. Milada přesto Jana Koulu přesvědčí, aby jí dal šanci na pražské technice studovat. Všem škarohlídům brzy dokáže, že si tuto příležitost zasloužila.

Na dívčím gymnáziu Minerva v Praze získala kvalitní humanitní vzdělání. Jenže Milada Pavlíková (1895–1985) ho nevyužije, což zjistí až krátce před maturitou v létě 1914. Dlouho váhala, co by měla studovat dál.

Teprve v posledním ročníku gymnázia si vybrala architekturu. Zájem o tento obor v ní probudil hlavně její otec, vážený táborský lékař a velký vlastenec.

Jezdíval s ní za významnými stavbami po celých Čechách a jednou ho Milada doprovodila na stavební výstavu do Lipska, která se ukáže pro její budoucnost jako rozhodující. Po návratu tráví dlouhé hodiny studiem časopisů věnovaných architektuře.

Ohromí ji osobité rodinné domy navržené Američanem Frankem Lloydem Wrightem (1867–1959). Milada by se mu ráda jednou vyrovnala, problém však je, že v Rakousku-Uhersku tehdy dívky nesmějí na vysokých školách studovat technické obory.

Týden nejistoty

Svého snu je jen tak nevzdá. Milada zajde rovnou za Janem Koulou (1855–1919), hlavním profesorem na pražské technice, a požádá ho, aby ji přijal alespoň jako hospitantku. Nadšený příliš není, ale vezme si týden na rozmyšlenou.

Nakonec se i díky přímluvě dalších profesorů ze školy rozhodne dát sebevědomé dívce šanci. Musí uznat, že má talent i píli, a souhlasí s tím, aby „na zkoušku“ začala studovat obor Pozemní stavitelství.

„První vstup do posluchárny byl s tlukoucím srdcem, byla nabitá posluchači a já, jediná dívka. Školník mne zavedl do první řady na kraj, kde pro mne bylo vyhrazeno místo,“ vzpomíná Milada na svůj první den na fakultě.

Rychle zjistí, že je na rozdíl od spolužáků z reálných gymnázií na technické studium připravena opravdu špatně. Nenechá se tím ale odradit. Pracuje o to tvrději a všem dokáže, že je na škole právem…

Tajné známky

Pro své studium chtěla získat řádné povolení. Vídeňské ministerstvo školství je ale neoblomné, a tak Milada dál dochází na pražskou techniku „načerno“.

„Účastnila se v zásadě všech aktivit, dokonce tajně dostávala známky a vysvědčení, ale bez razítek,“ upřesňuje současná architektka Zuzana Pešková. Po vzniku Československa v roce 1918 však není jasné, jak se nový stát k jejímu „podvodu“ postaví.

Dopadne to dobře – děkan zpětně uzná její předchozí čtyři roky studia za právoplatné.

Milada se konečně stává řádnou posluchačkou Fakulty architektury a pozemního stavitelství a v červnu 1921 si jako první žena v Československu převezme vysokoškolský diplom z architektury.

Chápající manžel

Krátce po promoci se Milada provdá za svého bývalého učitele Theodora Petříka (1882–1941).

Podle Peškové „si velmi vážil ženského vzdělání a její povahy, takže ženu velmi podporoval… Oba dva velmi publikovali, jejich symbióza byla i tvůrčí, protože se spolu podíleli na řadě společných projektů“.

Architektonické praxi se bude Milada Petříková-Pavlíková věnovat téměř 40 let.

K jejím nejvýznamnějším projektům patří Domovina Charlotty Masarykové na pražských Vinohradech pro osamělé matky s dětmi a funkcionalistický spolkový dům Ženského klubu českého v pražské ulici Ve Smečkách.