„Nu ovšem, můžete se stát pražským arcibiskupem, ale až Německo vyhraje válku,“ ušklíbne se Antonín Bořek-Dohalský na německého kanovníka Josefa Grünera. Ten zaskřípe zuby a bouchne za sebou dveřmi. Jen pár dní nato odvede Dohalského gestapo. 

Pochází ze starého šlechtického rodu, jehož majetek se však na konci 19. století povážlivě zúžil. Místo života na zámku tak Antonín (1889–1942) vyrůstá v Domažlicích, kde jeho rodina dokonale splyne s měšťanským prostředím.

Co se týče vzdělání, nechá mu otec volnou ruku a pošle ho do pražské Strakovy akademie, která podporuje studium zchudlých šlechticů. Odmaturuje tam s vyznamenáním, vstoupí do kněžského semináře a vystuduje teologii v Římě.

Je mimořádně bystrý a jeho kariéra rychle nabírá na obrátkách. V roce 1912 je vysvěcen na kněze, roku 1928 ho papež jmenuje svým čestným komořím, tři roky nato se stává kanovníkem u sv. Víta. Cení si ho i v polických kruzích.

Blízký přátelský vztah s ním udržuje třeba Edvard Beneš (1884–1948) nebo Alois Eliáš (1890–1942).

Věrný republice

Odporem k nacismu se Antonín nijak netají. V září 1939 podepíše Prohlášení české a moravské šlechty o věrnosti republice a následně začne spolupracovat s odbojem.

Je si vědom nebezpečí, které jeho protiněmecké postoje představují pro církev, a tak dokonce zvažuje rezignaci na svou funkci arcibiskupského kancléře. Tu ale pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar (1870–1941) odmítne přijmout.

Pod zástěrkou úředních povinností tak Bořek nadále duchovně i materiálně pomáhá odboji. S příchodem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) se však nad pražským arcibiskupstvím začnou stahovat temná mračna…

Zatčený při mši

Smrt kardinála Kašpara v dubnu 1941 celou situaci zkomplikuje. Němci chtějí na uvolněný post za každou cenu dostat některého z německých kněží kolaborujících s nacistickým režimem, Vatikán má naopak v hledáčku Antonína.

Ten si navíc před ambiciózními Němci nebere servítky. Knězi Josefu Grünerovi (1883–1943), který mu sebevědomě tvrdí, že novým arcibiskupem bude on, vmete do tváře, že Německo válku ještě nevyhrálo. Tato odvážná slova nezůstanou bez odezvy.

V červnu 1942, den po Heydrichově smrti, vtrhne gestapo do ústavu františkánek na Kampě, kde Dohalský zrovna slouží mši. Nestihne ani svléct mešní roucho a je odveden k výslechu. Tam pod nátlakem přizná, že byl v kontaktu s pracovníky odboje.

Ubitý v bažinách

Pár dní nato je převezen do Terezína, kde stráví asi měsíc. Němci ho nijak nešetří. „Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli, a vyslovil jsem mu své politování. On mi odpověděl:

»Toto je pravé následování Krista.« Jeho výrok na mě hluboce zapůsobil,“ zavzpomíná později na jeho statečnost litoměřický biskup Štěpán Trochta (1905–1974), který byl v Terezíně rovněž vězněn.

Před nástupem do vlaku se mu Antonín stihne ještě vyzpovídat a pak už putuje směr Osvětim. Umírá tam v září 1942. Při práci v bažinách ho ubijí němečtí dozorci.