Hitler si ke konci války uvědomuje, že od jisté porážky ho může zachránit snad už jen zázrak. „Pracujeme na tom,“ ujistí ho ministr letectví Hermann Göring.

V únoru 1945 má na pražském letišti ve Kbelích proběhnout test nové německé superzbraně – letounu ve tvaru disku, který dokáže vyvinout rychlost až 4000 kilometrů v hodině…

Skutečně dokázali němečtí inženýři sestrojit superrychlé letouny ve tvaru létajících talířů, jak se někdy traduje? Pokud třetí říše disponovala technologiemi, kterým se nemohl nikdo rovnat, proč pak prohrála druhou světovou válku? A hlavně, co se opravdu odehrálo na sklonku války na pražském letišti?

Přiznání konstruktéra

„Letoun z lehkých kovů sestával ze tří částí: nahoře byla gondola s velící kabinou a ovládacími přístroji.

Pod tím se nacházela otočná základna a rotující vrtulovitý disk, který měl celý stroj zvedat jako helikoptéra,“ stojí v článku, který v březnu 1950 otiskl německý časopis Der Spiegel.

Píše se v něm dále, že za války se právě takové stroje Němci snažili v českém hlavním městě sestrojit.

Autor článku opakovaně cituje německého leteckého inženýra Rudolfa Schrievera, který podle svých vlastních slov letouny ve tvarů létajících talířů za války osobně navrhoval a své plány svěřil do rukou konstruktérů v Praze.

„Tenkrát nevěděli, co to mělo být,“ vysvětluje Schriever k utajení projektu. Dále detailně popisuje, jak celý stroj popoháněly tři trysky připevněné zespodu na třech vzpěrách naplněných palivem.

„Díky motorům se disk začal točit… rychlostí od 1650 do 1800 otáček za minutu, což odpovídá vztlaku 100 metrů za sekundu,“ vypočítává dále. Je možné, aby si něco takového vymyslel?

Ostrý test

Jako jednoho z konstruktérů létajících talířů označí Schrievera spolu s několika dalšími Němci ve své knize Tajné zbraně třetí říše z roku 1957 i jistý Rudolf Lusar.

A právě zde se zmiňuje o tajemném 14. únoru 1945, kdy měli Němci na letišti ve Kbelích provést první ostrý test nového superletounu. „Během tří minut vyletěli do výšky 12 400 metrů a v horizontálním letu dosáhli rychlosti 2000 kilometrů za hodinu.

Ale výhledově zamýšleli dosáhnout až dvojnásobné rychlosti,“ popisuje Lusar. Ke svým tvrzením však nepřikládá žádné důkazy…

Let vyloučen

Může být na létajících talířích vyvíjených nacistickým Německem něco pravdy? Možná ano. Němci se v průběhu války skutečně pokoušeli o konstrukci letadla s kruhovými křídly. Jedním takovým měl být například stroj Flugelrad V1, který vyvíjeli v okolí Prahy.

Během zkoušky se však sotva zvedl ze země. Lépe to nedopadne ani s jeho vylepšenou verzí, kterou mají Němci odzkoušet právě 14. února 1945 ve Kbelích. Jak se Lusar o tomto testu dozvěděl, není jisté, ovšem lze konstatovat, že si jeho výsledky notně přibarvil.

Co však detailní plán inženýra Schrievera? Na jím podané parametry létajícího talíře se v roce 1975 podívají odborníci z německého leteckého týdeníku Luftfahrt International a zjistí, že tak jak ho popsal, by stroj létat opravdu nemohl.