Zakladatel moderní ruské literatury Alexandr Sergejevič Puškin trpí pocitem, že v něm žijí dvě rozdílné bytosti. Jednou je plodný básník a tou druhou nadutý, domýšlivý hejsek, svárlivý rváč, karbaník a záletník. Vystihl se dokonale…
Světlo světa spatřil Alexandr Sergejevič Puškin 6. června 1799 (podle juliánského kalendáře 26. května) v Moskvě. Nadmíru společenští rodiče přenechávají ostýchavé dítě v péči babičky a chůvy.
První ho naučí číst a psát, druhé vděčí za své vypravěčské schopnosti a cit pro jazyk. Arina Rodionovna (1758–1828) zná neuvěřitelné množství ruských pohádek, pověstí, pořekadel, přísloví i písní a umí je náležitě podat.
Chlapec už ve 12 letech skládá vlastní báseň. Sepíše ji v tehdy módní francouzštině. Po několika slibných pokusech v rodné řeči zveřejní Vzpomínky v Carském Selu.
Kritici a literáti zavětří velký talent a básník Vasilij A. Žukovskij (1783–1852) ho zve do spolku Arsamas. Během studií na prestižním lyceu v Carském Selu se ale v mladém romantikovi probouzí divoch. S bandou spolužáků holduje pitkám a avantýrám…
Bohém na úřednickém šimlu
Od roku 1817 pracuje na ministerstvu vnějších záležitostí v Petrohradě. Spoustu času tráví s kumpány ze spolku Zelená lampa, kteří uvažují o sesazení cara a nastolení konstituční monarchie.
Volnomyšlenkář Puškin zůstává nohama na zemi, nicméně za kousavé satirické texty málem vyfasuje vyhnanství na Sibiři. S přímluvami vlivných známých ho car nakonec dá jen přeložit na Ukrajinu. Alexandra čeká anabáze po vlastech ruských.
Na Krymu se setkává s anglickým básníkem Georgem Byronem (1788–1824), u něhož čerpá inspiraci. Moldavské město Kišiněv ho fascinuje zvláštní směsí evropské vzdělanosti a asijského barbarství.
Sám mu propadá natolik, že si vykoleduje přezdívku „běs arabský“. Po přeložení do gubernátorovy kanceláře v Oděse trpí nedostatkem uznání. Vidí v něm zde pouhého úředníka!

Politicky nespolehlivý
O to plodnější je následující tvůrčí období, kdy někdejší „politický mučedník“ pobývá u rodiny. Zúročí zážitky z kočování s cikány, pokračuje v práci na Evženu Oněginovi.
Pročítá se dílem Williama Shakespeara (1564–1616) a nachází v něm svůj nový vzor. Pouští se do vlastního dramatu s názvem Boris Godunov. Stíny minulosti ho však nenechají v klidu.
Neúspěšný pokus o politický převrat 26. prosince 1825 mají na svědomí i členové Zelené lampy. V hrůze, že ho obviní ze spiknutí s „děkabristy“, pálí Puškin spoustu písemností včetně životopisných deníků.
Před Mikulášem I. (1796–1855) si sype popel na hlavu a slibuje poslušnost. Car ho bere na milost a dokonce chce sám cenzorovat jeho díla. Moskva a literární smetánka vítá ztraceného syna. Policie v něm ovšem stále vidí nebezpečného liberála a nespouští ho z očí.
Smrt v souboji
V roce 1831 se Puškin žení s Natálií Nikolajevnou Lanskou (1812–1863). Přestěhují se do Petrohradu, ale život ve stínu carského dvora Alexandra, nyní úředníka ministerstva zahraničí, frustruje.
Ani dva synové a dvě dcery, o něž se mladá rodina rozrůstá, nevysvobodí umělce z jeho běsů úplně. Pohár hořkosti dovrší řeči o manželčině nevěře.
Alexandr se nechá vyprovokovat k duelu a údajný svůdce, vážený baron Georges-Charles d´Anthès (1812–1895), míří přesněji. Velký básník umírá na střelné zranění břicha 10. února 1837.
