„Přece neskončíš někde v Zapadákově,“ hučí do ní kolegyně od divadla. „Ty, hvězda naší společnosti!“ Sofie váhá, ale nemá moc na vybranou. Rozešla se s manželem, má milence a ten zase mecenáše v Pošumaví. Venkovská nuda ji tam naštěstí nečeká…

Všichni tři mají jedno společné – lásku k divadlu. Herečka Sofie Körnerová (1750–1817) se stala hvězdou Wahrovy divadelní společnosti, okouzlila Vídeň, Pešť i Prešpurk. Nakonec zakotvili i s manželem, také hercem, v pražském Divadle v Kotcích.

Tam narazila na velmi zvláštního mladšího kolegu. Christian Heinrich Spiess (1755–1799), původem ze Saska, zběhl k divadlu jako mladý. Nejen hrál, ale divadelní hry také psal. „Jste moje múza,“ šeptal Sofii do ouška tak dlouho, až mu podlehla.

Byl mnohem zajímavější než její manžel, který hrával komické role a k romantice měl daleko. Na scéně se však objevuje ještě třetí milovník divadla, hrabě Kašpar Heřman Künigl (1745–1814).

Únos do lesů

Není jen nudným apelačním radou, ani pouhým tajemným velmistrem zednářské lóže a mecenášem. Kašpar Heřman podporuje hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka (1725–1794) v myšlence postavit v Praze nové kamenné divadlo.

Dokonce se sám podílí na jeho architektonické podobě a dohlíží na stavbu. Do té doby však pilně chodil do Divadla v Kotcích, kde ho zaujal Christian Heinrich Spiess. „Je to zajímavý člověk, je v něm víc, než co předvádí na prknech,“ usoudí hrabě.

Kotce však v roce 1783 končí a otevírá se Nosticovo divadlo, v němž Wahrova společnost nedostane angažmá. Künigl učiní Spiessovi existenčně zajímavou nabídku:

„Odjeďte se mnou do Bezděkova a staňte se správcem mého panství. Naleznete tam i klid ke své tvorbě.“ Spiess si „přibalí“ svou múzu a dají Praze vale.

Šíří hrůzu

Příroda je tu nádherná. Zvlněná krajina kousek od Klatov s hlubokými lesy Spiesse uchvátí. Hrabě je příjemný společník a jeho paní Marie Terezie rozená hraběnka Clamová (1753–1799) milá dáma, matka roztomilé dcerušky.

Spiess se s vervou pouští do psaní. Jeho romány však mají do romantické idyly daleko. Jejich námětem je hrůza.

Chrlí strašidelné povídky, rytířské a loupežnické romány jeden za druhým, překládají se i do češtiny a vydává je Václav Matěj Kramerius (1753–1808). Sofii se poštěstí si v roce 1788 zahrát v Nosticově divadle.

Důležitější změna nastává v jejím osobním životě. „Všiml sis, jak se hrabě točí kolem té herečky?“ zaslechne jednoho dne na Bezděkově Spiess. Idyla se mění v osobní horor. Jako v jeho románech…

Šílený konec

Upadá čím dál víc do zádumčivosti, straní se lidí. Je slabý na plíce a schází před očima. „Copak já, ale ubohá hraběnka, ta se utrápí k smrti,“ lituje Spiess podváděnou ženu. Ve svém utrpení mají k sobě blízko.

Trýzněný žárlivostí se stahuje do poustevny, kterou si postavil na osamělé buližníkové skále kousek od vsi Tupadel. Kolem vztyčil dřevěné kříže. Chodíval sem psát, teď tu zoufale bloumá po okolí. „Je to šílenec,“ shodnou se ti, kdo na něj narazí.

Stíhá ho další rána, hraběnka churaví. Sedí u jejího lože, zbožně jí líbá ruce. Ta žena umírá z nešťastné lásky. Pravda je však prozaičtější. Hraběnka Küniglová má břišní tyfus. A ten je nakažlivý.

Nemocná umírá 3. srpna 1799. Spiess ztrácí posledního blízkého člověka. Trápí se jen dva týdny. Tyfovou infekci nepřežije ani on. S hraběnkou spočinou pospolu na bezděkovském hřbitově.