„Zatlačili nás zpět. Jsme dokonale obklíčeni,“ stěžují si vojáci vládce Boabdila, když se jim ani na několikátý pokus nepodaří prorazit španělské obležení kolem Granady. Jakmile se začnou kriticky zmenšovat zásoby potravin, přistoupí panovník k vyjednávání. Poslední muslimská bašta na Pyrenejském poloostrově záhy kapituluje.
Dobytím Granady končí jedna z nejdéle trvajících válek v dějinách – reconquista, která v regionu zuřila prakticky od 8. století, kdy se Maurové z Afriky zmocnili jihozápadního výběžku Evropy.
Finální triumf kříže se přitom obejde bez krveprolití.
Ba co víc, jakmile má španělský královský pár, Isabela Kastilská (1451–1504) a Ferdinand II. Aragonský (1452–1516), v ruce stvrzenou kapitulační listinu, umožní muslimům volný odchod z města – dokonce s nabídkou převozu lodí přímo do Afriky.
Této možnosti využije sám Muhammad XII. neboli Boabdil (asi 1460–1533), který se napříště usadí v Maroku.
Radikálové zuří
Vstřícnost čeká i na ty obyvatele Granady, kteří se rozhodnou ve městě – nyní pod nadvládou křesťanů – setrvat. Samozřejmě za určitých podmínek.
„Muslimové odevzdali veškerá svá děla a pevnosti, ale mohli nadále praktikovat své náboženství, ponechat si svůj jazyk a zvyky, řídit se svými zákony a nakládat se svým majetkem podle svého uvážení.
Navíc tři roky nemuseli platit daně,“ shrnuje obsah dohody z Granady současný americký historik Spencer C. Tucker.
Její naplnění se sice nelíbí několika radikálům uvnitř města, kteří by spíše než porážku volili oboustranný masakr, Boabdila to ale jenom více utvrdí v tom, aby s kapitulací nemeškal. 2. ledna 1492, pět týdnů po podpisu smlouvy, Španělům předává klíče od Granady.
Foto: wikipedia.org