Lidé tady umírají každý den, ti zbylí už znají jen těžkou dřinu a utrpení. Dny v koncentračních táborech plynou pomalu a každá minuta může přinést smrt. Princezna Mafalda to dobře ví, ale myslí na své děti. Snad kvůli nim by se jednou mohla vrátit domů.
Dne 11. dubna 1945 američtí vojáci vstupují do koncentračního tábora Buchenwald nedaleko německého Výmaru. „Nikdy mě nic nešokovalo tak moc jako pohled na toto místo,“ prohlásí později vrchní velitel spojeneckých sil Dwight D. Eisenhower (1890–1969).
Tisíce vězňů jsou vyhladovělých na kost, nemocných a špinavých. Kromě nich jsou zde haldy mrtvých a velmi děsivé nálezy jako třeba vypreparované lebky.
V táboře se za roky jeho existence stala spousta hrůz a jen hrstka vězňů, kteří jím prošli, se dočkala osvobození. Pro princeznu Mafaldu Marii Savojskou (1902–1944) je už bohužel pozdě.
A přitom její život začal skoro až pohádkově, když se narodila italskému královskému páru Eleně Černohorské (1873–1952) a Viktoru Emanuelovi III. (1869–1947).
Mezi rodiči panovala harmonie, dívce se dostalo přepychu i vzdělání a maminka jí předala vřelý vztah k umění.
Nenávidí ji
„Ta mrcha!“ hřímá Adolf Hitler (1889–1945). „Ta nejčernější mršina v italské královské rodině!“ udeří pěstí do stolu a ministr propagandy Joseph Goebbels (1897–1945) mu přizvukuje:
„Je to ta nejhorší děvka!“ Mluví o Mafaldě, která je provdaná za lankraběte Filipa Hesenského (1896–1980), aktivního nacistu. Jednou byl dokonce s manželkou vůdcem pozván na oficiální večeři v Berlíně.
Jenže princezně se jeho kariérní postup, nacismus ani italský fašismus vůbec nezamlouvají a netají se tím. Když potom její otec v září 1943 nechává zatknout Benita Mussoliniho (1883–1945), Hitler zuří. Mafalda ví, že se nad ní stahují mračna.
Brzy je na ni vydán zatykač a i její choť končí v domácím vězení – obviněn ze zrady, protože nikomu neřekl o tchánových plánech.
Lapena do pasti
„Můžeme se sejít?“ žádá důstojník SS Karl Hass (1912–2004). „Mám pro vás zprávu od manžela,“ slibuje. Mafalda souhlasí, a tím si zpečetí osud. Následuje její zatčení, výslechy a pak transport do Buchenwaldu. Umisťují ji do tzv.
domu pro prominenty, který je sice stranou od tábora, ale podmínky v něm jsou i tak bídné a ostraha extrémní. Pod pohrůžkou smrti nesmí prozradit, kdo ve skutečnosti je. Když zjistí, že dům opravují italští vězni, zákaz ale poruší.
Zachrání tělo
„Bombardování!“ vykřikne kdosi 24. srpna 1944, když spojenci podnikají nálet na nedalekou zbrojovku. Bomby zasáhnou i tábor. Stovky lidí umírají na místě, jiní jsou těžce zraněni. Princezna má po náletu otevřenou zlomeninu ruky.
Snad kdyby se dostala do sterilního prostředí nemocnice, měla by naději… Jenže v koncentráku taková možnost neexistuje. Ruku je kvůli sepsi nutné amputovat. Princezna během bolestivého zákroku ztrácí vědomí a spoustu krve.
Už se nikdy neprobere, umírá v noci na 27. srpna 1944. Tak jako v případě ostatních mrtvých vězňů má být její tělo spáleno, ale italští zajatci vědí, o koho se jednalo, a tak zařídí, aby byla pochována coby neznámá žena na výmarském hřbitově.
Díky nim a jejich svědectví jsou princezniny ostatky po válce vykopány a řádně pohřbeny v Hesensku.
Foto: Wikipedia Commons