Procestoval většinu tehdy známého světa, stal se prvním Čechem, který vstoupil na africký kontinent, ale obavy z moru ho zahnaly do izolace. „Český Odysseus“ Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic se posledních sedm let života jen skrýval v bezpečí svého hradu.
Od severočeského hradu Hasištejna už je to do Německa co by kamenem dohodil, ale na přelomu 15. a 16. století se právě tohle místo v Krušných horách stává jedním z center humanismu v Čechách.
Zásluhu na tom má rod Lobkoviců, přesněji řečeno jeho hasištejnská větev. A okamžikem, který předurčuje vzestup Hasištejnu, je v roce 1461 narození dalšího z potomků rodu.
Dostane jméno Bohuslav, a i když jednou bude češtinu považovat za barbarský jazyk, přesto svým literárním dílem a podporou vzdělanosti významně ovlivní historii svého národa.
Biskupem nebude
Jako příslušník starého a bohatého rodu se mladý Bohuslav vydává na studia do zahraničí. Navštěvuje univerzitu v italské Boloni, doktorát kanonického práva získá ve Ferraře.
Jeho cílem je církevní kariéra a je mu teprve 22 let, když ho král Vladislav Jagellonský (1456–1516) jmenuje proboštem královské kapituly na Vyšehradě. Za několik let už ho lze zastihnout na Pražském hradě ve funkci sekretáře České královské kanceláře. Vysněný post olomouckého biskupa se mu ale v roce 1490 získat nepodaří.
Indie je daleko
Je tedy čas na změnu. Bohuslav Hasištejnský se vydává do světa. Začíná v dobře známé Itálii, ale to je jen výchozí bod jeho putování, díky kterému si později vyslouží přezdívku „Český Odysseus“.
Z Benátek se plaví do východního Středomoří, procestuje Sýrii i Palestinu, zavítá do Egypta či Tunisu, a stane se tak pravděpodobně prvním Čechem v Africe.
Jeho cesty jsou plné dobrodružství, setká se s lupiči a piráty, přežije zemětřesení i mořskou bouři, stane se svědkem erupce sopky Etny. Jen plánovanou cestu do Indie mu nakonec přátelé rozmluví.
Kritik bludů
Život Bohuslava Hasištejnského je naplněn neustálými literárními pokusy. Zanechá po sobě na 500 básní, filozofické traktáty či množství myšlenkově hluboké korespondence s předními osobnostmi evropské kultury. K poměrům ve své zemi dokáže být i kritický.
„Všickni bludové do této země stekli se jako do louže,“ rozčiluje se například nad stavem náboženství v českých zemích. V každé volné chvilce buduje soukromou knihovnu, považovanou za jednu z nejkvalitnějších v Evropě.
Takový život samozřejmě něco stojí, Bohuslavovo panství naštěstí disponuje privilegiem těžby stříbra. Mezi českými vzdělanci by se jistě našlo mnoho těch, kteří by se s ním rádi setkali a věnovali se učeným disputacím.
Jenže na počátku 16. století se po něm téměř slehne zem. V obavách ze šířící se morové nákazy odmítá opustit své panství, posledních sedm let života zůstává v ústraní. Umírá v listopadu 1510 a je pohřben v rodinné hrobce kostela sv.
Mikuláše v Přísečnici na Chomutovsku. Svatostánek i s posledním místem odpočinku Bohuslava Hasištejnského je o 450 let později zatopen při výstavbě Přísečnické nádrže.
Foto: wikipedia.org, hrady-zriceniny.cz
