K bitvě nedošlo, Češi se zklamaně vracejí domů. Jejich ústup zpomaluje na 200 vozů. Velitel pěšího oddílu Matěj Libák je ale v Bavorsku nechávat nechce. Moc dobře ví, že bez nich budou úplně bezbranní. Jízda totiž odjela napřed, a navíc s sebou vzala všechna děla!
Landshutské panství v Bavorsku přišlo o svého vládce. Zesnulý vévoda Jiří (1455–1503) nezplodil žádného syna, a tak se hned vyrojí několik zájemců o jeho dědictví. Nakonec zbudou dva hlavní soupeři.
Oba pocházejí – stejně jako vévoda Jiří – ze široce rozvětveného rodu bavorských Wittelsbachů. Rýnský falckrabě Ruprecht (1481–1504) má na osiřelé území větší nárok, protože si vzal Jiřího dceru.
Jeho rival, vévoda Albrecht IV. Bavorský (1447–1508), se však může opřít o řadu vlivných spojenců v čele s římským králem Maxmiliánem I. Habsburským (1459–1519). Ruprecht se přesto nevzdává.
Za peníze získané z prodeje tchánových cenností si najímá žoldnéřskou armádu. Vybere si vojáky z českých zemí, kteří mají v Evropě od dob husitských válek skvělou reputaci!
Nenadálá smrt
Přípravy na válku vrcholí. Do léta 1504 se Ruprechtovi podaří shromáždit v Bavorsku početnou armádu. Kromě německých žoldnéřů je v ní i přes 5000 pěšáků a na 500 jízdních bojovníků z Českého království. Jenže falckrabě s nimi do boje nakonec nevytáhne.
V srpnu nečekaně umírá! Jeho smrt se samozřejmě utajit nepodaří. Navíc se naverbovaným vojskem brzy roznese zpráva, že armádu Albrechta IV. posílily jednotky římského krále Maxmiliána I. Ochota bojovat klesá mezi Ruprechtovými žoldnéři na nulu.
Zatímco němečtí vojáci se rozejdou do svých domovů, Češi se nejkratší cestou vydají k bavorsko-české hranici. Jízdní oddíly na pěšáky nečekají. Vezmou s sebou všechna děla a spěchají směrem na Domažlice. Sobeckým chováním svým krajanům pěkně zavaří.
Byť je spor o landshutské panství de facto rozhodnut, král Maxmilián by rád bojoval. Příležitost uštědřit porážku potomkům věhlasných husitů si nechce nechat ujít…
Měl namále
Ví, že je nesmí nechat zformovat obranu za vozovou hradbou. Maxmilián proto vyšle napřed svou jízdu, aby napadla nepřítele za pochodu. Ke střetu dojde 12. září u Schönbergu na dohled Řezna. Zaskočení Češi už skutečně nestihnou vozovou hradbu postavit.
V nouzi se skryjí za své pavézy (štíty) a utvoří sevřenou čtvercovou formaci. Brzy poté dorazí na bojiště sám Maxmilián I. Při prvním útoku málem přijde o život, když je sražen z koně. Jeho další výpad už ale obránci neustojí.
„Po hodinu trvajícím vysilujícím zápase byla více než polovina českých žoldnéřů pobita a dalších 700 zajato,“ přibližuje výsledek bitvy současný historik Libor Vykoupil. Maxmilián je uznalý. Oceňuje odvahu svého protivníka a všechny zajatce brzy propustí.
Nejsem zbabělec!
Část českého pěšího vojska včetně velitele Matěje (někdy uváděn jako Matyáš) Libáka z Radovesic z nešťastné bitvy bez úhony vyvázla. Právě on čelí po návratu do Českého království obviněním, že v kritické chvíli své muže opustil, a zavinil tak jejich porážku.
Nepříjemná záležitost skončí před soudem a Libák svou čest obhájí. Dle výpovědi svědků se po celou dobu choval jako příkladný velitel!
Foto: wikipedia.org