„Generál Laudon jede skrz vesnici…,“ zpívá se ve známé písničce. Rakouský vojevůdce za svůj život těch vesnic hodně zničil, ale ještě více jich zachránil. Nepřátelé se ho báli a jeho panovnice ho milovala.

Třebaže generál Ernst Gideon von Laudon (1717–1790) vstoupil do historie jako rakouský vojevůdce, s Rakouskem dlouho nic společného neměl.

Narodil se v Livonsku, v pobaltské oblasti na území dnešního Estonska a Lotyšska, které ještě během jeho mládí přestalo být součástí Švédska a připadlo Rusku.

Laudon pocházel z nižší šlechtické rodiny, mezi bohaté vrstvy rozhodně nepatřil a ani ve škole ho nelze zařadit mezi premianty. Jak se však brzy ukázalo, v kariéře mu nic z toho nakonec nijak nebránilo…

Kdo mu zaplatí?

Už v 15 letech Laudon vstupuje do carské armády. Trpělivě buduje své postavení v rusko-turecké válce (1735–1739), brzy je povýšen na nadporučíka a už ví, že armáda je pro něj celoživotním posláním.

Musí se také postarat o finanční zajištění stále chudnoucí rodiny. Jenže po návratu z válek chybějí v ruské armádě patřičné bojové příležitosti. Nezbývá než se poohlédnout po jiném zaměstnavateli. V Evropě se přece pořád někde bojuje.

Audience se nedočká

Švédská armáda je první volbou, ale o Laudonovy služby tam nikdo nemá zájem. Naději spatřuje v Prusku, a tak se vydává do Berlína. V roce 1743 dokonce žádá o audienci u pruského krále Fridricha II. (1712–1786).

Po čtyřměsíčním odkládání nakonec z přijetí sejde a uražený mladý důstojník mění barvy. Probíhající válka o rakouské dědictví má přece více stran, a ve Vídni možná budou mít na kvality livonského bojovníka jiný názor.

Laudon se opravdu záhy stane velitelem setniny rakouské armády pod velením barona Františka von Trencka (1711–1749).

Schopný, ale neoblíbený

Ačkoliv armáda je Laudonovým životem, pod Trenckem spokojený není. Nedokáže přijmout nadměrné krutosti jeho pandurů a všeobecnou nekázeň v jednotce. Vítá tak převelení do Chorvatska. Tady si v bojích s Turky získá uznání nadřízených.

„Je to nepříliš oblíbený, svědomitý, nestranný a všestranně schopný důstojník. Časem by mu mohlo být s velkým užitkem svěřeno vedení pluku,“ píše se o něm v hlášení, které letí k vídeňskému dvoru.

Kromě toho Laudon začíná psát stostránkové dílo Projekt, jak by bylo možné si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům, které dokončí po čtyřech letech. Podá tak první významný doklad o svém neobyčejném strategickém uvažování. Ne poslední…

Jméno vzbuzuje strach

Je mu skoro 40 let, když se už jako podplukovník přesouvá na nové působiště – do severozápadních Čech.

Když v roce 1756 propuká sedmiletá válka, má už v armádě významné postavení a vzápětí svou pověst potvrzuje dobytím pruské posádky v saském městě Ostritz, což Rakousku přinese i nezanedbatelnou kořist.

Velkou zásluhu má o rok později i na osvobození Prahy a na úspěšném přepadení několika pruských konvojů, a tak mu vrchní velitel Karel Lotrinský (1712–1780) zvyšuje roční plat o 1500 zlatých.

Již jen vyslovení Laudonova jména vzbuzuje v pruských jednotkách napříště paniku…

Fridrich má na krajíčku

Laudon stoupá v armádní hierarchii stále výš. Je už polním podmaršálkem, na uniformu si připne nejvyšší možný rakouský metál – velkokříž Řádu Marie Terezie – a je povýšen do panského stavu.

12. srpna 1759 uštědří Prusům další krutou ránu, když jejich zdánlivé vítězství v nejkrvavějším střetu sedmileté války u Kunersdorfu (dnes na německo-polských hranicích) obratným manévrem promění v drtivou porážku.

Této bitvy se účastní i sám pruský král a traduje se, že na útěku před Laudonem plakal a uvažoval o sebevraždě.

Málo příležitostí vítězit

Povýšení na polního zbrojmistra, které nadšená Marie Terezie (1717–1780) Laudonovi plánuje, zabrání jen intriky maršála Leopolda Dauna (1705–1766), jenž se obává příliš velkého vlivu svého konkurenta.

Vztah obou nejdůležitějších mužů rakouské armády je horší a horší. Laudon je nadále jen „tím druhým“, ale panovnice dobře ví, jaký poklad v něm má. Odměňuje ho osobním medailonem posázeným diamanty a uděluje mu právo nazývat se Prvním rytířem Marie Terezie.

Sedmiletá válka se ovšem pro Rakousko nevyvíjí nejpříznivěji. Ernst Gideon von Laudon, který touží po vítězných bojích, ne po udržovací nerozhodné válce, odchází do ústraní, čímž nepotěší Marii Terezii, ale nadchne Leopolda Dauna.

Dobře vím, že umírám!

Laudona si váží i nový císař Josef II. (1741–1790). Zdravotní problémy už ale stárnoucímu stratégovi nedovolí plné nasazení. Přesto je povýšen na polního maršála, což je nejvyšší funkce, které je možné v rakouské armádě dosáhnout.

Je mu už přes 70 let, když ho osmanská hrozba přinutí opustit své poklidné panství a nabídnout císaři znovu své služby. Táhne na Balkán, kde turecké jednotky v několika bitvách, včetně té nejdůležitější u Bělehradu, na hlavu porazí.

„Vítej, bělehradský vítězi,“ volá Josef II., když se Laudon vrací do Vídně. Je oficiálně vrchním velitelem rakouské armády, ale v tu chvíli mu zbývá už jen několik měsíců života.

Dobře ví, že konec se blíží, a nelíbí se mu, že se mu jeho okolí snaží dávat plané naděje. „Ach, nemějte mě za takového slabocha a nedělejte ze mne prosťáčka!“ ohrazuje se.

Umírá ve svém domě v Novém Jičíně, ale jeho ostatky jsou hned následující den převezeny do Vídně.

Foto:: Wikimedia.org, Meisterdrucke.com, digitalniknihovna.cz