Český kníže Vratislav II. zjara roku 1075 v rukou obrací listinu, která na sobě nese papežskou pečeť. „Co zase může chtít?“ proletí panovníkovi hlavou.
Kvůli jeho sporům s bratrem Jaromírem, pražským biskupem, se Řím naučil v průběhu Vratislavovy vlády zasahovat do dění v Čechách nějak často…
Nikdo to nečekal. Během tažení do Uher 10. ledna 1055 umírá kníže Břetislav I. (*asi 1002/1005). Stihl dojet jen do Chrudimi. Do té doby zcela zdravý padesátník se zde náhle sesunul k zemi a do 24 hodin vydechl naposledy.
Na knížecí stolec v souladu s vůlí zemřelého usedá nejstarší z jeho pěti synů, Spytihněv II. (1031–1061). Nový panovník ovšem dá brzy najevo, že si bude vládnout po svém. Nerespektuje přání otce a odebírá svým mladším sourozencům úděly na Moravě.
Vratislav II. (kolem r. 1033–1092) raději prchá do Uher, Konrád (asi 1035–1092) je z vládce brněnského údělu degradován na knížecího lovčího, tedy správce lesů, a Ota (1045–1087) místo panování ve Znojmě bude řídit v Praze knížecí kuchyni.
Jaromír (asi 1040–1090), další ze sourozenců, je předurčen pro církevní dráhu, a tak se snad Spytihněv jeho osudem ani příliš nezaobírá.
Vyhnal matku a abatyši
Náš nejstarší kronikář Kosmas (asi 1045–1125) připomíná, že Spytihněv II. krátce poté, co se chopil moci, vyhnal ze země všechny Němce. Dnes už historikové vědí, že to nebylo „tak horké“.
Z Prahy se musela pakovat zřejmě jen abatyše svatojiřského kláštera na Hradě, s níž měl nový kníže z dřívějších dob nevyřízené účty, a pak také jeho německá matka, kněžna-vdova Jitka ze Schweinfurtu (před r. 1003–1058).
Ta snad doplatila na to, že se příliš zastávala mladších synů. Koho Spytihněv určitě od svého dvora nevypudil, byla jeho manželka, také Němka Ida Wettinská († po r. 1061).
S ní kníže zplodil minimálně dvě děti – dceru neznámého jména, která se později provdala za jednoho saského šlechtice, a syna Svatobora (†1086). Kdyby Spytihněv tušil, co mu osud chystá, nejspíš by se už kvůli nim choval vůči svým bratrům přívětivěji…
Pomsta na dětech
Spytihněv II. je mimořádně činný. Udržuje dobré vztahy s Říší, vyhání ze Sázavského kláštera slovanské mnichy a nahrazuje je latinskými, na Pražském hradě zahajuje výstavbu Svatovítské baziliky, která má vystřídat již nevyhovující kostelík z časů jeho předků.
Uprostřed všeho toho ruchu však přichází smrt. 30letý kníže náhle umírá, ale jak a proč zůstává tajemstvím. Novým vládcem bude jeho bratr Vratislav II., s nímž se stihl Spytihněv krátce před svým skonem smířit. Vratislav však nezapomíná.
Jeho dřívější roztržku s bratrem zaplatila životem jeho první manželka, jíž Spytihněv nechal po Vratislavově útěku do Uher uvěznit i navzdory vysokému stupni těhotenství. Teď přichází Vratislavova chvíle, aby se pomstil.
Nejenže to odskáče Mstiš, správce hradu Bílina, který nebohou ženu střežil, z Čech se musí nejspíš pakovat také Ida Wettinská i se svými dětmi.
V zájmu Říma
Vratislav mnohem více respektuje přání svého otce Břetislava I. než jeho bratr. Sourozencům Konrádovi a Otovi vrací moravské úděly. Jaromíra donutí přijmout kněžské svěcení. Když se temperamentní mladík vzpírá, učiní tak nový kníže násilím.
Nechává mu na hlavě vystříhat tonzuru a donutí ho přisluhovat při mších. Když v roce 1067 umírá pražský biskup Šebíř, zaujme Jaromír jeho místo.
Spory s bratrem ho ale budou provázet až do smrti a do Čech je poprvé v historii zajíždějí řešit i papežští vyslanci.
Poté, co Jaromír zpohlavkuje stařičkého olomouckého biskupa Jana (†1085), kterého dříve uvedl do funkce Vratislav, už jsou poměry mezi dvěma nejmocnějšími Přemyslovci celoevropským skandálem.
Proti Svatému otci
Když Vratislav II. zjara roku 1075 obdrží z Říma další z listů, je proto už značně nevrlý. Řehoř VII. (asi 1020/1025–1085) má však v dopise, datovaném 17. dubna onoho roku, na srdci něco jiného.
„Myslete na svého synovce,“ apeluje Svatý otec na českého knížete. Požaduje, aby Vratislav vyčlenil nějaký úděl i Svatoborovi, synu Spytihněva II., když jimi zabezpečil také své bratry.
Kníže, otupělý už dřívějšími výtkami z Říma, na dopis reagovat nebude. Svatobor od něj nedostane nic.
Ostatně Vratislav proslul jako věrný stoupenec římského krále Jindřicha IV. (1050–1106), který s papežem sváděl tuhý boj o investituru, tedy právo uvádět do úřadu církevní hodnostáře, a osoboval si právo rozhodovat o tom, kdo vlastně bude na Petrově stolci sedět.
Ubitý na ulici
„Co teď?“ uvažuje snad dospívající Svatobor kdesi za hranicemi českého knížectví. Pro vznešeného, ale nemajetného mladíčka se nabízí jediná volba – církevní dráha. Papež Řehoř VII. se o něj určitě postará. Skutečně.
Označuje ho napříště za svého vyslance v Čechách. Doma se ale Svatobor příliš zdržovat nebude.
Nicméně jeho vztahy s vládnoucím strýcem se časem zřejmě urovnají, protože se Svatobor podílí na přípravách korunovačního ceremoniálu Vratislava II. poté, co vladař získal od Jindřicha IV. za věrnost královský titul.
V té době je již jediný syn Spytihněva II. aquilejským patriarchou. Významný úřad, který je de facto spojen s vládou nad částí severoitalského území, zastává však jen něco přes rok. Na konci února 1086 je zabit v ulicích města při jakýchsi výtržnostech.
Foto:: wikimedia.org, meisterdrucke.com
