Osada je v jednom ohni. Všude se rozléhá křik prchajících mužů a zoufalý nářek znásilňovaných žen.

Morava v roce 1253 čelí nájezdu zuřivých kočovných Kumánů, kteří tu nelítostně plení ve službách uherského krále Bély IV. Ten má spadeno na území českého kralevice a budoucího vladaře Přemysla Otakara II.

Na kordy jsou spolu necelé dva roky. Od chvíle, kdy si rakouská šlechta v prosinci 1251 vyvolila českého kralevice Přemysla (kolem r. 1233–1278) za svého vévodu.

V říjnu 1250 zemřel Heřman VI. Bádenský (*asi 1225), kterému díky sňatku s Gertrudou Babenberskou (1226–1288) náležel nejen titul rakouského, ale i štýrského vladaře. O osiřelé země se vzápětí rozhořel mocenský boj.

Sama Gertruda se vydala pod ochranná křídla uherského krále Bély IV. (1206–1270), který jí vzápětí vybral nového ženicha. Skrze Romana Haličského (asi 1230–1261) chtěl obě země kontrolovat sám. Na území si ovšem brousili zuby i bavorští Wittelsbachové.

Rakouská šlechta se tak rychle ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Byla však již dostatečně sebevědomá, aby jí někdo zvenčí něco diktoval.

Sama se rozhodla, že s nabídkou vévodského titulu osloví českého krále Václava I. (1205–1253), potažmo jeho dědice Přemysla. Prestiž Prahy byla tehdy ve středoevropském prostoru veliká, takže se jednalo o vcelku logickou volbu.

Aby byl Přemyslův nárok na vládu ještě podpořen, oženil se v únoru 1252 s další Babenberkovnou – Markétou (1204/1205–1266).

Horší než Mongolové

V Rakousku je mladý Přemysl Otakar přijat jednomyslně. Ve Štýrsku je to horší. Zatímco si alpskou zemi podmaňuje, Béla IV. proti němu kuje pikle. V červnu 1252 se pokouší dobýt Vídeň, ale neuspěje.

Zároveň s jeho atakem na rakouskou metropoli, vpadnou poprvé na Moravu divocí Kumáni v jeho službách. Část území, kterému Přemysl Otakar vládne jako moravský markrabě, zle poplení.

Místní lidi obchází hrůza z kníratých pohanů, kteří mají na jinak vyholené lebce jen dlouhý pramen vlasů, spletený do copu. „Zachraň se, kdo můžeš! Tataři jsou tady!“ křičí vyděšení Moravané.

Někteří z nich si ještě pamatují mongolský nájezd v roce 1241. Kumáni se v jejich vystrašených očích od Mongolů v ničem neliší. Naopak. Někteří kronikáři uvádějí, že jsou v páchaných zvěrstvech ještě horší.

Silná koalice nepřátel

Další kolo střetů mezi Přemyslem Otakarem a Bélou IV. se odehraje v roce 1253. Uherský panovník se na ně přitom připraví lépe. Pod jeho taktovkou se formuje silná opozice proti Přemyslovci.

Na stranu Bély se stavějí bavorští Wittelsbachové, haličští Rurikovci nebo některá piastovská knížata z Polska. Proti nim Přemysl Otakar stojí prakticky sám jako kůl v plotě.

Problematické je to i s postojem jeho královského otce Václava I. Béla IV. si dává záležet na tom, aby jeho výpad byl chápán jen jako útok na samotného Přemysla, nikoli na Čechy.

Snad doufá, že přemyslovského mladíčka rychle pokoří a Václav I., s nímž je ostatně spřízněn, později bude fungovat jako prostředník při vyjednání mírové dohody… Z dobových dokumentů ovšem vyplývá, že i Václav I. s možným střetem počítal a připravoval se na něj.

V nejbližším okolí jeho syna pak kromě moravských pánů figuruje řada předních českých šlechticů, jistě s královým vědomím.

Pyrrhovo vítězství

V červnu 1253 zaútočí ze severu na Moravu vojska haličského knížete Daniela (1201–1264), doplněná o oddíly krakovského knížete Boleslava Stydlivého (1226–1279) a opolského vládce Vladislava (†1281/1282).

Zacílí na Opavu nebo Hlubčice (dnes v Polsku). Obě sídla ale jejich náporu odolají. Bélova představa, že jeho spojenci proniknou severní Moravou jako nůž máslem, se rychle hroutí. S jeho dalšími jednotkami se spojit nedokážou.

Dále do nitra markrabství se tito vetřelci neodváží. Brzy nato však na Moravu vpadnou opět Kumáni. Tehdy už se Přemysl Otakar nachází v čele svého vojska, jemuž snad kromě něj velí i Zdeslav z Divišova (†asi 1265), předek Šternberků.

Hordě Kumánů se společně postaví u Olomouce. Bitva, která se zde 25. června 1253 strhne, je nesmírně krvavá. Kumáni podle Pokračovatelů Kosmových při střetu zabili „mnoho tisíc křesťanů a bez počtu lidí, utíkajících před nimi, se utopilo“.

Bitva končí porážkou Přemyslova vojska. Nicméně divocí kočovníci už toho mají také nejspíš dost a z území Moravy se stáhnou.

Zasáhne papež

Na řadě je sám král Béla IV. I on zaútočí se svým hlavním vojem na Moravu, třebaže ho Přemysl očekával spíše v Rakousku. Nejspíš dospěl k závěru, že u Vídně nebude mít opět šanci… Řádění jeho mužů na Moravě nezná hranic.

Zvěsti o něm, které letí Evropou, současníky šokují. Zvěrstva, jichž se Kumáni a Uhři dopouštějí – mimo jiné na církevním majetku, Bélu zdiskreditují. Do věci se vloží papež Inocenc IV. (asi 1195–1254), který doposud stranil táboru uherského krále.

„Uzavřete mír,“ apeluje Svatý otec na znepřátelené strany už 1. července 1253. Klid zbraní má být dojednán pod dohledem jeho legáta Velascuse. Uhrové ovšem ještě ve spolupráci s bavorskými Wittelsbachy stihnou zaútočit ve Štýrsku.

Právě tuto zemi bude muset nakonec Přemysl Otakar obětovat v zájmu míru. Podvoluje se papeži a vůli jeho vyslance. Vyšle do Budína své zástupce, aby jednali s těmi Bélovými.

Oba panovníci se osobně potkají v Prešpurku (dnešní Bratislavě) 1. května 1254. V té chvíli už je Přemysl Otakar II. svrchovaným vládcem Českého království. Václav I. zemřel náhle uprostřed půtek svého syna s Bélou IV.

Foto:: Wikimedia.org, Meisterdrucke.com