Císař Heliogabalus vládne Římu jako despota. Co si zamane, to udělá. Dokonce se ožení s vestálkou. Za to by mu v dřívějších dobách hrozila smrt, stejně jako zneuctěné panenské kněžce bohyně Vesty. Na počátku 3. století n. l. je z toho už „jen“ obří skandál.

Privilegium pro vznešené

Pontifex maximus, nejvyšší římský kněz, zaloví v osudí s 12 lístky. Vybírá z nich šest se jmény dívek z patricijských rodin, které budou mít tu čest, že se napříště stanou služebnicemi bohyně Vesty.

Ta je ve starověkém Římě vnímána jako ochránkyně rodiny, města i celé říše. Holčičkám je mezi šesti až deseti lety. Kromě vznešeného původu musejí mít naživu oba rodiče a žádná z jejich sester nesmí rovněž působit jako vestálka.

Vlivnější než konzul

Vestálky se upisují službě bohyni, potažmo Římu, na dlouhých 30 let. Prvních deset stráví učením, dalších deset slouží kultu a posledních deset vzdělávají své nástupkyně.

Ve společnosti se těší nesmírné úctě, ustoupit jim – v případě, že se potkají na veřejném místě – musí i konzul, nejvyšší římský úředník.

Jsou nedotknutelné, placené ze státních prostředků a mimo své povinnosti si užívají života v luxusu rezidence, přiléhající k chrámu bohyně Vesty na Foru Romanu.

S naběračkou v ruce

Hlavním úkolem vestálky je pečovat o věčný oheň v chrámu, aby nikdy nevyhasl. Kdyby se tak stalo, znamenalo by to, že Řím potká velké neštěstí, a kněžka, zodpovědná za ztracený plamen, by byla pontifikem maximem zbičována do krve.

Vestálky dále provádějí obětní rituály, starají se o obřadní předměty a den tráví v modlitbách za blaho Říma. Často je možné je zahlédnout s naběračkou v ruce.

Ta má obvykle dlouhou zdobenou rukojeť, neboť s ní kněžky nabírají posvátný olej nebo víno z vysokých amfor.

Panenství nade vše

Za oběť říši dávají své panenství. Muži jsou pro ně tabu, vestálky musejí zůstat neposkvrněné. Vdát se mohou až po uplynutí 30leté služby, ale k tomu dochází jen v mimořádných případech. Pokud by kněžka muži podlehla, hrozila by dotyčnému smrt.

Nejvyšší trest by se týkal i jí samé. Římané však na vestálky nemohou vztáhnout ruku přímo, a proto hříšnice z jejich řad pohřbívají zaživa.

Bělostné jako sníh

Jejich čistotu odráží i bílý šat, do něhož se vestálky halí. Jeho základem je tzv. stola, ženská obdoba mužské tógy. Je z mnohem jemnější tkaniny, díky čemuž se lépe řasí a kopíruje křivky ženského těla.

Kromě ní vestálky mívají přes hlavu plachetku, oblékají plášť, při obřadech závoj. Na nohou mají bílé sandály jako ostatní Římané. Ty jejich jsou však vyrobené z kůže obětovaných zvířat.

Práce na půl hodiny

Na hlavě vestálky nosí složitý účes vytvořený ze šesti spletených copů, které jim každé ráno češou otrokyně. Jedna vestálka jich má k ruce víc, aby vytvoření účesu nezabralo příliš dlouhou dobu.

Kdyby ho česala jen jedna otrokyně, trvalo by jí to více než půl hodiny denně. Do vlasů vestálky mají také vpletenou vlněnou čelenku – infuli, která symbolizuje jejich status.

Úpadek za císařství

Úřad vestálek vznikl snad už v 7. století př. n. l. Původně sloužily vždy čtyři kněžky najednou, ale jejich počet brzy stoupl na šest. Za císařství však jejich role postupně upadá. Někteří vládci si na panenské kněžky vyšlápnou.

Historik Suetonius (asi 69–122 n. l.) tvrdí, že císař Nero (37–68) znásilnil vestálku jménem Rubria. Patricijové postupně ztrácejí zájem na tom, aby jejich dcery sloužily bohyni Vestě. Císař Theodosius I. (347–395) úřad definitivně zruší.

Foto: wikipedia.org