Neoplývá přílišnou krásou, přesto má básnířka Sapfó nespočet obdivovatelů. Ona sama se prý zamiluje jen jednou, a bohužel nešťastně. Povídá se, že když ji urostlý mladík Faón opustil a odjel na Sicílii, spáchala sebevraždu. Skočila prý ze 60metrové skály! 

Místo na mysu Lefkatas si nevybere náhodně. Jak vyprávějí starořecké báje, právě z tohoto útesu se vrhla do moře i bohyně Afrodita, když nemohla zapomenout na milovaného Adonise. Zda ji Sapfó (asi 630–570 př. n.

l.) opravdu napodobila, ale není vlastně vůbec jisté. Je dost dobře možné, že se jedná jen o literární výmysl římského básníka Ovidia (43 př. n. l.–17/18 n. l.), který o slavné básnířce píše ve svých Listech heroin. Ve skutečnosti zřejmě Sapfó dožije v poklidu, uctívána a velebena.

Básníka nechtěla

Sapfó se narodila do zámožné aristokratické rodiny v Mytiléně, hlavním městě ostrova Lesbos. Je velmi chytrá a bystrá a o nápadníky nemá nouzi. Už v mládí má prý poměr s básníkem Alkaiem, který jí věnuje verše:

„Ó Sapfó, čistá, kadeří violkových a sladce usměvavá!“ Když se o ni uchází, prý celý se roztřese a nedokáže ze sebe dostat ani jediné slovo. Srdce nadané básnířky si tím nezíská.

Ta se nakonec provdá za muže zřejmě mnohem praktičtějšího, a to za bohatého obchodníka Kerkila z ostrova Andros. Brzy po sňatku mu porodí dceru Kleis. Kolem roku 603 př. n. l.

ale musí Sapfó spolu se svým mužem odejít do vyhnanství, protože Kerkilas je až příliš politicky angažovaný. A když se po pár letech na rodný Lesbos opět vrací, choť ji už nedoprovází. Zřejmě ve vyhnanství zemřel.

Po kom tesknila?

Básnířka však nijak netruchlí. Usadí se v Mytiléně a ve svém domě, nazvaném Múseión, zakládá uměleckou školu pro dívky z lepších rodin, které se tu učí zpěvu, tanci a poezii. Povídá se dokonce, že s některými z nich udržuje intimní poměr.

Její verše by tomu napovídaly. „Přišlas – jak je to od tebe hezké, žes u mne zas… já tesknila po tobě,“ píše v jedné ze svých básní. Podobně se ovšem Sapfó vyjadřuje i o mužích. Ke komu má tedy blíž?

Přední německý sexuolog Ernest Bornemann (1915–1995) je přesvědčen, že starověká básnířka byla bisexuálně orientovaná a přitahovali ji jak muži, tak i ženy.

Spisy v plamenech

Sapfó pravděpodobně umírá kolem roku 570 př. n. l. na svém milovaném ostrově Lesbos.

Z její bohaté tvorby, rozdělené alexandrijskými učenci na devět knih, se dochovají jen zlomky a vlastně jediná celá báseň – Óda na Afroditu, objevená v 19. století v okolí Nilu.

Svitky s touto básní ležely v zemi více než dvě tisíciletí a celou tu dobu sloužily jako obaly na mumie, posvátná zvířata a rakve. Zatímco její současník Solon (asi 638–558 př. n.

l.) byl údajně jednou písní Sapfó dokonce natolik okouzlen, že si přál jediné – naučit se ji a zemřít –, křesťanští autoři na starověké básnířce nenechali nit suchou. Sapfó byla podle nich zvrhlá a prostopášná a její verše krajně nemravné.

Většinu jejího díla proto třeba v Byzanci spálili a šanci na přežití do dnešních dní měly právě jen ony pohřbené svitky.