Nehostinné podmínky ho nezastavili předtím, a nebude tomu tak ani teď! Odvahu nepostrádá a na ubývající síly nebere ohledy. Po čtyřech náročných dnech přichází expedice, včetně napůl zmrzlého astronoma, k vytouženému cíli…

Slovenského mladíka v lednové Paříži hřeje v kapse jen doporučující dopis od pražského profesora Václava Zengera (1830–1908), autora novátorských prací z optiky i astrofyziky.

„To mi zajisté pomůže získat dobrou práci,“ domnívá se Milan Rastislav Štefánik (1880–1919). O to větší je jeho zklamání, když zjišťuje, že Zenger není v pařížských kruzích téměř vůbec známý.

Tahle komplikace mladého muže se železnou vůlí ale nepřinutí k návratu domů. „Či jsem ustoupil někdy před jakoukoli překážkou?“ zní mu v hlavě. Ani chabá znalost francouzštiny a ubývající peníze z půjčky ho nevyděsí.

Vzhůru do oblak

Navazovat známosti, to Štefánikovi vždycky šlo. Čeští umělci, pobývající tou dobou v Paříži, mu nejenže poskytnou pomocnou ruku, ale uvedou jej i do společenských kruhů.

Šťastná náhoda pak protne cesty Štefánika a věhlasného francouzského astronoma Julese Janssena (1824–1907). Mladý Slovák využívá šanci a konečně získává práci, i když zatím neplacenou, v observatoři v Meudonu nedaleko Paříže.

„Nemusí pršet, stačí, když kape,“ říká si snad. Zanedlouho se Štefánik stane Janssenovým blízkým spolupracovníkem i rodinným přítelem. Z jeho pověření si v červnu 1905 zabalí batoh a vyráží pozorovat Slunce.

Přívětivé pařížské salonky vymění za observatoř na nehostinném Mont Blancu… Louky, lesy i městečka za oknem utíkají, ale Štefánik si výhledy na krajinu neužívá. Jen co vystoupí z vlaku, musí okamžitě vyhledat lékaře!

Žaludeční bolesti, které ho budou provázet až do konce jeho nedlouhého života, ho připoutají načas na lůžko. „Do hor se sotva podívá,“ říkají si mezi sebou další členové výpravy.

Štefánik opět prokáže svoji nezlomnost a již na čtvrtý den od hospitalizace chytá do ruky cepín a nazouvá holínky.

Nehostinná hora

Expedice do cíle dorazí 20. června 1905. Štefánik je nejspíš prvním Slovákem, který nejvyšší horu Alp pokořil. Silný vítr i únava však zmaří první pokusy o pozorování.

I zítra je den… To ale astronomové Štefánik a Gaston Millochau (1866–1922) netuší, že je v noci navštíví sněhová královna. Tak to jde den za dnem.

Jednou jsou to kroupy, jindy je zataženo, a když se konečně vyčasí, přižene se nelítostný vítr, který podlamuje kolena. Astronomové každým dnem doufají ve zlepšení podmínek. Mlha a oteplení vžene do jejich duší naději.

Přípravy dalekohledu proběhnou bleskově, ale jasná obloha mizí opět rychleji. K nezáviděníhodné situaci přispívá i nedostatek jídla, a navíc… začíná znovu sněžit!

Čas odejít

Svištící vítr sebou unáší kousky ledu. Je nebezpečné jen vystrčit nos ze dveří. Nové zásoby jídla nikde. Až ty staré úplně dojdou, je rozhodnuto! Pokud výprava neopustí observatoř na Mont Blancu ihned, zůstane pohřbena pod sněhem.

Jen co se vítr trochu zklidní, vyrážejí muži do sněhové vánice. Ze dvou týdnů, které astronomové na hoře strávili, věnovali pozorování jen pár minut. Štefánik se s „Bílou horou“ neloučí navždy. Na Mont Blanc vystoupá do konce roku 1908 celkem šestkrát. Při jeho chatrném zdraví vskutku nevídaný výkon.

*** Nové Slovensko na Tahiti ***

* Práce astronoma zavede Štefánika do nejrůznějších koutů světa. Kvůli pozorování Halleyovy komety se téměř rok zdrží na tichomořském ostrově Tahiti. Prý zde našel svůj druhý domov, snad zde plánoval žít.

* Český cestovatel a spisovatel Archibald Václav Novák (1895–1979), který se vydal po jeho stopách, přišel v roce 1920 se zprávou, že v Oceánii hodlal Štefánik skutečně vybudovat domovinu pro krajany, vlastenecky nazvanou Nové Slovensko.