„Mnoho mužů může najít zaměstnání prodejem novin.“ Těmito slovy začíná Benjamin Day, vydavatel deníku New York Sun, v roce 1833 inzerát, v němž hledá kolportéry pro své noviny. K jeho překvapení se však nepřihlásí žádný dospělý, ale desetiletý chlapec!

Průprava k divadlu?

Za prvního kolportéra, pouličního prodavače novin, lze považovat irského imigranta Bernarda Flahertyho (1824–1876), jenž zareagoval na inzerát Benjamina Daye (1810–1889). Malý chlapec zakrátko v newyorských ulicích prosluje svými hlasitými výkřiky typu:

„Děsivé odhalení! Neslavná aféra! Prokleté účinky opilství!“ Průkopník nové profese se později uchytí jako divadelní herec v komediálních rolích.

Od rána do večera

Na rušných městských křižovatkách se brzy objevují další a další chlapci s balíky novin. Dívky se v tomto „oboru“ vyskytují minimálně.

Každý den děti začínají brzy ráno tím, že od velkoobchodníků nakoupí 100 výtisků aktuálního vydání a s nimi vyrazí do ulic, kde se hlasitě snaží upoutat pozornost potenciálních kupců.

Vzhledem k tomu, že deníky mají i několik vydání za den, obvykle se nenudí a pracovní doba jim končí až pozdě večer.

Žádný zlatý důl

Někdy si mladí kolportéři či kameloti k prodeji pomáhají poutačem ve formě plakátu, který táhnou s sebou. Jejich cílem je prodat vše, co nakoupili. Neprodané výtisky totiž nemohou vrátit vydavateli a jsou na nich škodní.

Odhadem denně vydělají kolem 30 centů, což by v přepočtu na dnešní měnu odpovídalo 11 dolarům, tedy necelým 260 korunám. Rozhodně nejde o žádný zlatý důl.

Hluční a dotěrní

Brzy po vzniku této profese se proti ní začínají ozývat různí mravokárci, kterým množství kolportérů v ulicích rušných měst připomíná dětské gangy. Samozřejmě není výjimkou, že se do sebe konkurenti s různými novinami čas od času navzájem pustí.

Navíc jsou poměrně dotěrní ve snaze prodat co nejvíce. Pocházejí z nejchudších poměrů. Jsou oblečení ve špinavých hadrech, někdy nemají ani boty.

Zákon na ně nestačí

Vzhledem k tomu, že noviny neprodávají přímo pod hlavičkou vydavatelství, ale překupují je od velkoobchodníků, zákony, zaměřené na potírání dětské otrocké práce, se na malé kolportéry obvykle nevztahují.

Snaha to napravit se objevuje až na počátku 20. století v některých amerických státech (profese ovšem není rozšířená jen v USA, daří se jí i ve velkých evropských městech).

Vstoupí do stávky

Se svým postavením postupem času přestávají být spokojení sami kolportéři. Od 80. let 19. století začínají stávkovat za lepší pracovní podmínky. Zřejmě nejznámější stávka se odehrává v roce 1899 v New Yorku a trvá dva týdny.

Prodeje některých deníků během ní prokazatelně klesají o dvě třetiny. Vydavatelé jsou v pasti. Nakonec kolportérům nenavýší platy, ale slíbí, že napříště od nich budou nazpět vykupovat neprodané výtisky.

Hurá na kolo!

Od 20. let minulého století se nad profesí pomalu smráká. Jednak se na ní podepíše velká hospodářská krize, jednak vydavatelé mění přístup k distribuci svých tiskovin. Nyní místo svévolného prodeje na ulici preferují doručování novin přímo domů předplatitelům.

I v tomto případě si ale na své přijdou hlavně mladí chlapci s vozíky nebo na kolech.