Podle přání zesnulého otce se Konrád s Otou mají podělit o vládu nad Brněnskem a Znojemskem. Novému knížeti, jejich bratru Spytihněvovi, je to ale jedno. Celou Moravu zabere pro sebe a svoje sourozence s sebou vezme do Prahy. Z mladičkého Oty pak udělá správce knížecí kuchyně!
Život knížete Břetislava I. (1002/1005–1055) se chýlí ke konci. Ve snaze stabilizovat český stát vydá před smrtí několik zásadních nařízení. Tím nejdůležitějším je takzvaný seniorát, podle něhož má zemi vládnout vždy nejstarší člen přemyslovské dynastie.
A jak líčí současný historik Jan Škvrňák, v souladu s tímto stařešinským zákonem Břetislav „určil svým nástupcem nejstaršího syna Spytihněva II., zároveň mladší syny zaopatřil vlastními úděly na Moravě“.
Bohužel ani tato pojistka smír mezi bratry – potažmo klid v knížectví – nepřinese…
Ponižující funkce
Kníže Spytihněv II. (1031–1061) nemá se svými sourozenci zrovna nejlepší vztahy. V létě 1055 vytáhne s vojskem na Moravu, aby ji podřídil své přímé vládě. Vratislav (budoucí český kníže a král Vratislav II.;
asi 1033–1092), který dostal na starost olomoucký úděl, před ním raději uteče do Uher. Jeho další dva bratři, Konrád I. (asi 1035–1092) a Ota I. (1045–1087), vládnoucí společně na jihu Moravy, to už nestihnou, nebo prostě možná jen prchat nechtějí.
Buď jak buď, Spytihněv jim Brněnsko i Znojemsko – prozatím spojené v jeden úděl – také zabaví. Poté oba přinutí, aby s ním odjeli do Prahy, a před celým knížecím dvorem je poníží!
Z Konráda udělá lovčího, tedy správce lesů, a mladičkému Otovi svěří správu knížecí kuchyně! Doboví kronikáři nezmiňují, jak dlouhou dobu v potupných funkcích stráví. Nicméně v roce 1059 se Spytihněv usmíří s Vratislavem a vrátí mu olomoucký úděl. Bohužel o tom, jak tehdy naložil s jižní Moravou, prameny mlčí.
Konstruktivní opozice
„Byl ode všech nazýván otcem duchovních a ochráncem vdov!“ chválí Spytihněva kronikář Kosmas (asi 1045–1125). Oceňuje na něm hlavně milosrdenství a fakt, že v roce 1060 zahájil na Pražském hradě výstavbu románské svatovítské baziliky.
Jenže napřesrok sotva 30letý kníže náhle umírá. Na pražském stolci ho vystřídá Vratislav, který předá olomoucký úděl Otovi.
Jižní Moravu pak opět dostává na starost Konrád, pokud se tak nestalo již ke konci vlády Spytihněva… Rozhodně se ale nedá říct, že by vztahy nového panovníka s mladšími sourozenci byly vždy ideální.
Podle Škvrňáka „Ota společně s Konrádem občas tvořil tichou, konstruktivní opozici… Vratislavovi“. Ve sporech s knížetem se často mohou opřít o svého dalšího bratra Jaromíra (asi 1040–1090), jehož v roce 1067 prosadili do úřadu pražského biskupa.
Vratislav proti tomu ostře vystupoval, pod vytrvalým tlakem sourozenců i českých velmožů však musel ustoupit. Hrozba občanské války byla zažehnána, jenže kníže na tuto potupu nezapomene a s biskupem Jaromírem bude až do konce života „na nože“!
Bojuje v Uhrách
Severní Morava je v dobrých rukou. Ota, který si kvůli údajně pohledné tváři vyslouží přídomek Sličný, se o ni stará zodpovědně.
Jako symbol své suverenity razí vlastní denáry, v roce 1063 přispěje k založení olomouckého biskupství a panovnické sídlo přenese na Václavské návrší.
Také se ožení – na Hanou si přivede princeznu Eufemii (†1111), dceru uherského krále Bély I. (asi 1015–1063). Brzy poté začne zasahovat do mocenských konfliktů v rodné zemi své manželky.
Dobové kroniky nezmiňují, jestli své kroky konzultoval s Vratislavem, nebo se v Uhrách politicky angažoval na vlastní pěst. Ať tak, či onak, v roce 1074 pomůže získat tamní trůn Gejzovi I. (asi 1040–1077).
Bratra své ženy Eufemie podpoří ve vítězné bitvě u Mogyoródu (na severu dnešního Maďarska). Zřejmě nešlo o jediný ozbrojený střet, do něhož olomoucký údělný kníže zasáhl.
V květnu 1082 Ota spolu s Konrádem a Vratislavem porazí u Mailbergu poblíž českých hranic rakouského markraběte Leopolda II. Babenberského (1050–1095), s nímž mají Přemyslovci vleklé spory.
Rodinná hrobka
Do Olomouce v únoru 1078 dorazí kníže Vratislav. Stejně jako břevnovský a sázavský opat přijel na vysvěcení Hradiska, jednoho z nejstarších klášterů na Moravě, který vyrůstá na nízkém skalnatém pahorku severně od olomouckého hradu.
Ota s Eufemií ho dali k dispozici benediktinským mnichům. Ti přišli na Hanou nejspíše z břevnovského kláštera, část z nich ale mohla pocházet i z Uher. Ota zakládal Hradisko s úmyslem, že bude sloužit také jako hrobka olomouckých Přemyslovců.
Když v červnu 1087 umírá, skutečně bude pohřben v klášterním kostele svatého Štěpána. Později vedle něj spočinou i jeho nejbližší. V létě 2018 archeologové vyzvedli z kaple v Hradisku sarkofág s promíchanými kostmi několika dospělých jedinců.
Pomocí různých metod je začali zkoumat a po pěti letech konečně mohli potvrdit své původní domněnky. „Máme identifikovaného Otu I. a jeho manželku Eufemii, jeho vnuka Otu III. a jeho manželku Durancii.
Pak zde máme jednoho ze synů Oty III. – Břetislava, nebo Vladimíra – a ztotožněnou dceru Marii,“ přibližuje důležitý objev současný archeolog Jan Frolík. Potvrdit, že Ota Sličný byl opravdu fešák, však nepůjde. Z jeho lebky se totiž dochovalo pouze torzo…
Hlavou katolické církve se v lednu 1059 stává Mikuláš II. (990/995–1061). Mezi jeho priority patří snaha omezit vliv světských vládců na volbu papežů. Proto už v dubnu 1059 vydává bulu In nomine Domini, podle níž má Svaté otce propříště volit sbor kardinálů.
„Ať naděje vzbudí vaši radost, ať láska roznítí váš zápal,“ prohlásí italský teolog Petr Damián (asi 1007–1072). Svůj život zasvětí snaze vylepšit život řeholníků, stejně tak mu ale leží na srdci dobro celé církve. Neúnavně bojuje proti nejkřiklavějším zlořádům své doby.
Dny posledního anglosaského krále jsou sečteny. Harold II. Godwinson (*asi 1022), který byl korunován v lednu 1066, se v říjnu téhož roku střetne v bitvě u Hastingsu s Vilémem Dobyvatelem. V krvavé řeži podle legendy padne poté, co ho zasáhne šíp do oka.
Válčení nemá v krvi. Dánský král Harald III. (asi 1040–1080) nedobývá nová území, s každým se snaží být zadobře. Ve své zemi provede řadu reforem – zdokonalí ražbu mincí, zavede pravidla pro hospodaření v královských lesích a zruší některé právní zvyky.
Ve Skotsku probíhá boj o moc. Dosavadní král Macbeth I. v srpnu 1057 padne v bitvě u Lumphananu. Novým panovníkem je zvolen jeho nevlastní syn Lulach, který však napřesrok také umírá. Na skotský trůn usedá Malcolm III., jenž strávil řadu let v exilu.
Tzv. zlatý věk židovské kultury ve Španělsku je minulostí. 30. prosince 1066 horda muslimů vtrhne do královského paláce v Granadě a ukřižuje židovského vezíra Josepha ibn Naghrelu. Poté se rozzuřený dav rozprchne do ulic a povraždí většinu Židů ve městě.
Normané pod vedením dobrodruha Roberta Guiscarda v létě 1068 oblehnou přístavní město Bari. Poslední byzantskou državu na Apeninském poloostrově budou dobývat více než dva a půl roku. Vyhladovělí obránci, marně čekající na posily, se vzdají až v dubnu 1071.
Seldžučtí Turci vybojovali důležité vítězství. 26. srpna 1071 porazili v bitvě u Mantzikertu (na východě dnešního Turecka) byzantskou armádu a zajali císaře Romana IV. Záhy vpadnou do nitra Malé Asie a během několika málo let odtud Byzantince vytlačí.