V chladném ránu 11. prosince 1949 se věřící scházejí v číhošťském kostele Nanebevzetí Panny Marie, aby se zúčastnili mše. Je třetí adventní neděle, čas rozjímání, pohody, radostného očekávání příchodu Spasitele…

Pro dnešní kázání si místní farář Josef Toufar (1902–1950) vybral text Uprostřed nás stojí ten, kterého neznáte. „Zde ve svatostánku je náš Spasitel…“ Když pronáší tato slova, křížek na oltáři číhošťského kostela se pohne – doleva i doprava.

Jeho pohybu si všimne 19 lidí z přítomných bohoslužbě, nikoli však kněz, který v daném okamžiku stojí k oltáři s křížem spíše bokem. O události se sám dozvídá až na druhý den. „Je to zlé znamení?“ dotazují se ho farníci.

„Stal se zázrak?“ chtějí vědět. Toufar se musí poradit s nadřízenými.

S líčením podivné události navštěvuje opata želivského kláštera Víta Tajovského (1919–1999), děkana Václava Slavíčka (†1981) v nedaleké Ledči nad Sázavou i královéhradeckého biskupa Mořice Píchu (1869–1956) a vatikánského diplomata Ottavia de Livu (1911–1965), jenž se tou dobou vyskytuje v Československu.

Shodnou se. Ne, o zázrak nejde. K tomu je podle římskokatolické církve zapotřebí víc. Následující neděli, 18. prosince 1949, tak Toufar svým ovečkám, lačnícím po vysvětlení, sděluje:

„Nemůžeme v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré nebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl.“ Vysvětlení pro to, co křížem pohnulo – a vzhledem k množství svědků, jejichž výpovědi se neliší, k pohybu nejspíš opravdu došlo – dodnes chybí.

Soustava drátků a pružin?

Zpráva o události v Číhošti se rychle rozkřikne a už na přelomu roku 1949 a 1950 míří do malé obce na Českomoravské vrchovině zástupy poutníků. To tehdy v Československu vládnoucí komunistická strana nevidí ráda.

Církev považuje za svého úhlavního ideologického nepřítele. Chystá se s ní zatočit, hodlá zpřetrhat veškeré vazby, kteří mají čeští katolíci s Vatikánem.

Událost v Číhošti komunistům tak hraje do karet, až je stěží uvěřitelné, že by nebyla zinscenována v jejich režii. Na konci ledna 1950 úřady zatýkají faráře Toufara a obviňují ho z „přípravy zázraku“.

V rámci Státní bezpečnosti vzniká speciální skupina, která ho má všemi možnými metodami donutit k přiznání. Nebohý kněz je vystaven téměř měsíčním brutálním výslechům, na jejichž konci přiznává, že za číhošťským „zázrakem“ stál on.

StB operuje se soustavou pružinek a drátků, jimiž měl Toufar kříž během mše rozpohybovat. Možnost takového provedení je více než sporná…

Žaláře se plní klérem

V průběhu února StB s Toufarem zamíří do Číhoště, aby celý incident zrekonstruovala. Při té příležitosti vzniká propagandistický film Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází. 25. února 1950 Josef Toufar v pouhých 48 letech na následky mučení umírá.

Ve stejné době vystupuje prezident Klement Gottwald (1896–1953) na zasedání Ústředního výboru KSČ s informací o číhošťském „zázraku“:

„Ukazuje se, že to měl být začátek velkorysé provokace, chtěli organizovat vraždu kněze, kterou chtěli potom strčit nám do bot, a jiné věci. Takže co z toho?

Je vidno, že vysoký katolický klérus a ti, kteří mu zůstali tam dole věrni, že pokoj nedají.“ Otevírá tak dveře k rozsáhlému tažení proti katolickému duchovenstvu.

Už v lednu 1950 byl zatčen opat Tajovský, další církevní hodnostáři rychle v žalářích přibývají. Na přelomu března a dubna 1950 se s nimi koná vykonstruovaný proces – dnes historiky označován jako Proces Machalka a spol.

V dubnu téhož roku KSČ rozjíždí Akci K, zaměřenou na likvidaci mužských klášterů a řeholních řádů u nás. Vše bylo dlouho dopředu dobře naplánováno.