„Patolízalové,“ odfrkne nespokojeně římský patricij. Zasedání senátu považuje za otravnou frašku. Většina senátorů si císaře Tiberia předchází a schvalování zákonů se stává nechutným divadlem. Vlastně jediné, co politika dnes potěší, je talíř oblíbených těstovin…

Bohatá porce sekaného masa obloženého těstovinami uklidní nervy, rozjitřené nepříjemným politickým soubojem.

Zatímco státnické otřesy se přeženou jako letní bouřka, chuť dobrých těstovin se v římském císařství stává tradicí, na kterou se dá vždy spolehnout. O jejich výrobě se ve své kuchařské knize zmiňuje již Marcus Gavius Apicius v 1. století n. l.

Záhadné zařízení

Dílo s názvem De re coquinaria (Umění vařit) je připisováno právě Apiciovi, i když podle některých názorů bylo sestaveno později, možná až ve 4. století.

Stává se každopádně první písemnou zmínkou o těstovinách v Itálii. Mezi 400 recepty v knize nechybí ani ten na sekané maso, případně ryby, v zajetí těstovin.

Snad může jít o první variantu dnes tolik oblíbených lasagní… Starověkou historii italských těstovin mají podle současného italského kulinářského experta Massima Alberiniho potvrzovat také nástěnné malby z etruské hrobky na pohřebišti Banditaccia ve městě Cerveteri, vzdáleném asi 40 kilometrů severozápadně od Říma.

Obrazy datované do 4. století př. n. l. znázorňují zařízení na vyvalování a krájení lasagní. Někteří odborníci ale zpochybňují, že takový stroj opravdu těstoviny vyráběl…

Světec-gurmán

Francouzský šlechtic Vilém z Malavalle (†1157), budoucí světec, usiluje o odpuštění svých hříchů z mládí. Putuje Toskánskem a dělá službu nejenom církvi, ale i labužníkům.

Popisuje oblíbené jídlo, se kterým se tu setkává doslova na každém kroku – macarrones sen logana (těstoviny s omáčkou). Výrazem makarony se ale tehdy neoznačují jen krátké duté těstoviny jako dnes. Italové si s nimi dokážou pořádně vyhrát. Už ve 13. století vyrábějí nejrůznější tvary.

Ohromí básníka

Těstoviny se stávají běžným jídlem, kterého si však místní velmi váží. Až tak, že je někdy odkazují příbuzným v závěti.

„Až zemřu, tohle po mně zůstane,“ sepisuje poslední vůli jistý Ponzio Bastone roku 1279 u janovského notáře Ugolina Scarpy. Na mysli má soudek těstovin.

V průběhu dalších staletí dosáhnou Italové v jejich výrobě mistrovství, které ocení i cizinci…Když se v roce 1787 vydává na návštěvu Neapolského království proslulý německý básník Johann Wolfgang Goethe (1749‒1832), těstoviny si oblíbí a pochvaluje si, že nejde o žádnou drahou lahůdku:

„Jsou tu ke koupi všude, ve všech obchodech a za velmi nízkou cenu.“ Když se jednou zastaví s přáteli v sicilském Agrigentu, je rovněž pohoštěn těstovinami. Nadchne ho jejich barva, tvar i struktura. „Vyrábějí se z té nejkvalitnější tvrdé pšenice.

Do spirály podobající se šnečí ulitě se tvarují ručně,“ vysvětlí hostitelé v reakci na básníkův užaslý pohled.

„Tyhle makarony, které nám servírovali, byly vynikající… Zdály se mi ve své bělosti a jemnosti naprosto dokonalé,“ hodnotí nevšední kulinářský zážitek Goethe.

*** Chyba ve výkladu ***

* Jedna teorie o zrodu italských těstovin tvrdí, že je přivezl do Itálie z Číny benátský kupec Marco Polo (1254‒1324)…Podle historiků jídla ale jde o špatný výklad jedné pasáže, pocházející z jeho cestopisu Milion.

* Polo v ní líčí strom, který údajně produkoval něco jako těstoviny…Zřejmě měl na mysli ságovou palmu a její škrobovitý prášek, ze kterého se vyráběly placky, zvané lagana – cestovateli nejspíše vzdáleně připomněly oblíbený pokrm z jeho vlasti – lasagne.