Vyhlédne z okénka, když vtom spatří, jak se na jejich vůz v plné rychlosti řítí nákladní auto. Řidič stihne vyskočit, ale podplukovník Sochor namísto toho nahmatává samopal. Vystřelit už nezvládne.

Vojenský náklaďák do jeho automobilu zprava narazí takovou silou, že ho zcela odmrští stranou. Důstojník je s vážnými poraněními převezen do nemocnice. Byla srážka nehodou, nebo šlo o úmysl?

Je 16. července 1914, do vyhlášení války Srbsku ze strany Rakouska-Uherska, a tedy k faktickému začátku prvního globálního válečného střetnutí, zbývá 12 dní.

Ve stejnou dobu ve vestfálském Lohbergu přichází na svět pozdější československý voják Antonín Sochor (1914–1950). Jeho otec je povolán na frontu a matka se s dětmi stěhuje do severočeského Duchcova, odkud sama pochází.

Navzdory rodišti v Německu tak Antonín vyrůstá v Čechách a je zde i vychován k řádnému vlastenectví, což později sehraje důležitou roli v jeho životě.

Přelstí wehrmacht

Obchodní akademii kvůli špatné finanční situaci rodiny nedokončí a nastoupí alespoň na poddůstojnickou školu v Trenčíně, kterou úspěšně absolvuje.

Rád by zde zůstal sloužit i nadále, ale po vyhlášení samostatného Slovenského státu v březnu 1939 je coby Čech odeslán zpátky domů. Ani v Duchcově nemá klid.

„V březnu 1939 byl na příkaz duchcovského starosty zatčen gestapem a následně poslán do pracovního tábora v Sansdorfu u Lipska.

Pod záminkou dobrovolného vstupu do wehrmachtu se mu podařilo vrátit se domů a v červenci 1939 utekl do Polska,“ uvádí současný vojenský historik Jiří Klůc.

Ještě před svým exilem stihne navštívit Duchcov a zdejšího starostu hodit do rybníka, pak už ale musí utíkat. S plukovníkem Ludvíkem Svobodou (1895–1979) se vydají k československým jednotkám do Sovětského svazu.

Dušínovský charakter

Inteligentní, skromný, přímé povahy, velmi dobrých morálních hodnot, velmi iniciativní, důsledný, samostatný, energický, tělesně zdatný, vytrvalý s velmi dobrým vlivem na podřízené.

V takových superlativech Sochora podle sbírky kvalifikačních listin z Vojenského ústředního archivu líčí jeho nadřízení. Není proto divu, že mu hned v říjnu 1942 přiklepnou velení samopalné čety.

Zkraje dalšího roku se vyznamená průzkumnou akcí v ukrajinské obci Sokolovo, ale během následných bojů mu Němci prostřelí ruku. Po uzdravení se vrací na frontu a zásadně přispěje k osvobození Kyjeva.

V září 1944 se Sochor také účastní krvavých bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace. Při střemhlavém útoku na kótu 534 je však zraněn, tentokrát vážně. Na operačním lůžku z něj lékaři údajně vyjmou 218 střepin, léčení zabere několik měsíců.

Útok ve vzduchu

Na frontu se již Sochor nevrátí. Nositel Československého válečného kříže, titulu Hrdina Sovětského svazu, Řádu Lenina a dalších ocenění nastoupí na školu pro důstojníky v záloze. Po válce si dodělá vzdělání a podílí se i na výcviku izraelských jednotek.

A právě při jedné z cest ze židovského státu je Sochorův letoun napaden neznámou stíhačkou. Letadlo musí nouzově přistát na Maltě. „Někdo mi jde po krku,“ domnívá se český důstojník.

Jako nejpravděpodobnější osoba, která by mohla o jeho život usilovat, bývá zmiňován náčelník vojenské rozvědky a zapálený komunista Bedřich Reicin (1911–1952).

(Sochor) „toho věděl hodně o jeho působení v čs. vojenské jednotce v SSSR i o možných kontaktech s NKVD. A pravděpodobně mnohem více, než se tehdejšímu režimu líbilo,“ píše Klůc.

Nehoda, nebo vražda?

Podle výpovědí Sochorových přátel a rodiny nešlo při cestě z Izraele o jediný útok, kterému měl být podplukovník vystaven. Hned dvakrát si prý stěžoval, že mu kdosi střílel na auto. Skutečně se ho chtěl někdo zbavit?

Osobnostní profil nenaznačuje, že by byl paranoidní. Navíc se svými výhradami vůči kolegům s minulostí v NKVD nijak netajil, takže mnoha lidem jistě ležel v žaludku.

Osudnou se Sochorovi stává noční cesta do vojenského prostoru v Ralsku. Při jízdě do jeho auta narazí nákladní vůz výsadkářů, který se vyřítí z lesní cesty.

Sochor umírá krátce po převozu do nemocnice dne 16. srpna 1950. „Nevěděli, co s ním, překážel jim, tak se ho zbavili… Zavraždili ho,“ věřil Sochorův přítel a spolubojovník Richard Tesařík (1915–1967).

O stejném výkladu podivné nehody je přesvědčena i podplukovníkova rodina. Prvních pět let jsou jeho ostatky pohřbeny pod pomníkem, který na místě nehody stojí dodnes.

Poté jsou pietně uloženy v kolumbáriu Národního památníku na Žižkově a po jeho zrušení převezeny do rodinné hrobky v Dobříši.

*** Jako spiklenec skončí na šibenici ***

* Jakožto šéf 5. oddělení Hlavního štábu pojistí „poklidný“ průběh únorového převratu a v první fázi komunistické vlády se podílí na čistkách v armádě a na justičních vraždách.

* Bedřich Reicin podle slov své sekretářky „chorobně toužil po moci. Byla u něho pohnutkou ke všemu, co dělal… Chtěl stát v zákulisí a vychutnávat pocit, že absolutně ovládá životy lidí“.

* Myslí si i na ministerstvo obrany, ale po nástupu Alexeje Čepičky (1910–1990), který mu hned odejme některé kompetence, začne Reicinova rudá hvězda padat…V rámci „hledání nepřátel ve vlastních řadách“ je v únoru 1951 zatčen a společně s Rudolfem Slánským (1901–1952) v procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem odsouzen k trestu smrti.