Život v terezínském ghettu je nesmírně obtížný, ovšem mladičký Petr Ginz se každodenními útrapami zlomit nenechá. Lidem okolo sebe dodává naději, posiluje dobré vztahy mezi nimi a snaží se je zabavit i vzdělávat. Na rozdíl od některých přátel mu však štěstí nepřeje a válku nepřežije.

Ve škole patří k nejlepším a rádi ho mají učitelé i jeho spolužáci. Petr Ginz (1928–1944) je všestranně nadaný chlapec a zajímá se o spoustu věcí.

Dělá nejrůznější pokusy, pozoruje noční oblohu, a hlavně miluje knížky Julese Vernea (1828–1905). V roce 1939 dopíše román Návštěva z pravěku, inspirovaný právě verneovkami.

V napínavém příběhu přibližuje pátrání po druhohorní příšeře v Africe, z níž se nakonec vyklube obří stroj určený pro zotročování lidí! Bohužel Němcům je Petrův talent ukradený. Místo dalšího studia musí po vzniku protektorátu různě po Praze pracovat.

Vzhledem k tomu, že pochází z položidovské rodiny, je na podzim roku 1942 transportován do koncentračního tábora v Terezíně.

Hýří aktivitou

Zařadí ho do takzvaného chlapeckého domova č. 1, který má na povel mladý vychovatel Valtr Eisinger (1913–1945).

Po dohodě s ním si kluci svůj kolektiv pojmenují „Republika Škid“ (podle knihy Škola imjeni Dostojevskogo, jež popisuje poměry v jednom sirotčinci v Petrohradu) a jeho fungování založí na demokratických principech.

Zřizují si vlastní samosprávu, organizují tajnou výuku či kulturní a sportovní akce. Navíc jednou týdně, vždy v pátek, vydávají časopis Vedem, v němž se objevují reportáže zachycující život v ghettu, úvahy, povídky nebo básně.

„Psal se na různé odpadové papíry, částečně ručně jednotlivými chlapci, částečně na stroji vypůjčeném někde z komandatury (vojenského velitelství – pozn. red.),“ vypráví herec Zdeněk Ornest (1929–1990), který do něj rovněž přispíval.

Hybným motorem a současně i šéfredaktorem Vedemu je Petr Ginz. Neustále burcuje svoje kamarády k aktivitě a velmi zajímavé texty dokáže „vydolovat“ i z těch chlapců, kteří sami sebe považovali za „analfabety“!

A byť mu práce na časopisu zabere spoustu času, každý den si vyšetří chvilku na své koníčky. Získává přístup do terezínské knihovny, kde hltá beletrii i publikace o filozofii, historii či přírodních vědách.

Román nedokončí

Do Terezína na jaře roku 1944 přijíždí Ginzova sestra Eva (*1930). „Byl neuvěřitelně klidný!“ vzpomíná na svého bratra, který je o zhruba čtyři měsíce později zařazen do „transportu na východ“.

Petr si s sebou nejspíš vezme i svůj nedokončený román Altajský mudrc. Věří, že ho v Osvětimi dopíše! Ve skutečnosti… Krátce před odjezdem Ginz onemocněl a několikadenní cesta za bídných podmínek jeho stav jen zhorší.

Místo na ubikaci tak po vstupní selekci v táboře putuje rovnou do plynové komory!

Kresba na cestách

Z časopisu Vedem se do současnosti zachovalo zhruba 800 stran. Kromě nich se podařilo z Terezína zachránit i část Petrových kreseb, které jsou dnes uloženy v izraelském muzeu Jad Vašem.

„A právě tady je před svým letem do vesmíru objevil izraelský kosmonaut Ilan Ramon a rozhodl se, že faksimili Měsíční krajiny vezme s sebou na palubu raketoplánu Columbia,“ líčí současná spisovatelka Milena Štráfeldová, jak se o Petru Ginzovi dozvěděl celý svět.

Bohužel, raketoplán Columbia 1. února 2003 při návratu na Zemi havaruje a všech sedm astronautů v kabině umírá. Měsíční krajina se však na oběžnou dráhu vrátí.

Hned šest jejích kopií s sebou v roce 2018 vezme do lodi americký astronaut Andrew Feustel (*1965).

*** Poslední fotka před smrtí ***

* Malého Ištvána Reinera (1940–1944) z maďarského Miškovce nezachrání před plynovou komorou ani fakt, že jeho židovský otec krátce po vypuknutí druhé světové války konvertoval k protestantismu.

* Čtyřletý chlapec skončí spolu s matkou a babičkou v Osvětimi a při selekci je poslán na smrt, ovšem ještě předtím ho ale bezcitní strážní obléknou do vězeňské uniformy a vyfotí ho…Dají mu děrovačku s papírem a malý Ištván, který to považuje za nějakou hru, září na snímku štěstím.