Škarohlídové mají jasno. Projekt ozubnicové dráhy na horu Pilatus považují za čiré bláznovství. „Ten svah je příliš prudký, nikdy to nedokáže!“ prorokují.

Jenže Eduard Locher jim vytře zrak. Splní velmi přísné podmínky švýcarské vlády a vybuduje nejstrmější zubačku na světě!

„V jejím nitru se ukrývají draci!…Po lesích se tam potuluje duch Piláta Pontského (římský prefekt, který odsoudil Ježíše k ukřižování – pozn. red.)!“ 2132 metrů vysoká hora Pilatus, která se majestátně tyčí nad Lucernským jezerem ve Švýcarsku, je obestřena mnoha legendami.

Kvůli nim se lidé tomuto obrovi dlouho vyhýbají. Změní se to až po roce 1518, kdy ho zdolá starosta  švýcarského St. Gallenu Joachim Vadian (1484–1551).

Vláda má podmínku

Do Lucernu a jeho okolí přijíždí stále více turistů. Ve druhé polovině 19. století si zdejší region oblíbí hlavně Britové.

Na prázdniny sem v létě roku 1868 dorazí i britská královna Viktorie (1819–1901) a na koni či mezkovi vyjede až na vrchol Pilatu. Brzy poté začínají místní politici uvažovat o tom, jak by lidem cestu nahoru usnadnili.

Převýšení téměř 1700 metrů dá totiž pěkně zabrat. Ve světě i ve Švýcarsku už tehdy funguje několik ozubnicových železnic, nicméně odborníci dojdou k názoru, že pro Pilatus je tato horká „novinka“ nevhodná.

Po více než deseti letech se však k této otázce vrátí zkušený švýcarský inženýr Eduard Locher (1840–1910). Nelekne se faktu, že v určitých částech hory bude nutné překonat stoupání až 48 procent!

Vyjednává s úřady a v roce 1886 si vysněnou dráhu konečně prosadí. Opatrná švýcarská vláda, která celý projekt financuje, však Locherovi stanoví přísnou podmínku – trať musí být hotová do tří let, jinak bude platit mastnou pokutu!

„Na celou stavbu bylo k dispozici asi 400 pracovních dnů rozvržených do tří let, kdy se dalo stavět a kdy to dovolovaly klimatické podmínky.

To znamenalo v průměru asi 133 dnů neboli čtyři měsíce v roce,“ upřesňuje současný spisovatel Petr Vokáč.

Dodrží přísný termín

Locher vymyslí úplně novou ozubnici. Ta se svislým záběrem ozubených kol by v tak prudkém stoupání neobstála.

Zvolí konstrukci, která minimalizuje riziko, „že by zuby v ozubnici vyskočily ze záběru“, vysvětluje publicista Josef Hons (1907–2001).

Zapeklitý problém vyřeší zuby vyčnívajícími ze středové kolejnice do stran, které pevně svírají dvě vodorovně položená ozubená kola na kabině pro cestující. Originální je i Locherův systém výhybek založený na přesouvání celého kolejového pole!

Práce běží podle plánu a v létě 1888 je zubačka dokončena. Zatěžkávací testy dopadnou dobře, a tak může být 4. června 1889, pár dní před stanoveným termínem, otevřena pro veřejnost.

Dál láká turisty

Trať, která začíná v Alpnachstadu a po jižním svahu stoupá do stanice Pilatus-Kulm, je dlouhá 4,6 kilometru a vede skrz čtyři tunely.

Cesta nahoru trvá půl hodiny, dolů pak ještě o deset minut déle. Až do roku 1937, kdy je Locherova dráha elektrifikována, po ní jezdí parní vozy s kotlem položeným pod kabinou pro cestující.

A byť se v současnosti dá dostat na vrchol Pilatu moderní a mnohem rychlejší kabinovou lanovkou, zubačka se dál těší velké oblibě. Jízda po nejstrmější ozubnicové železnici na světě ročně přiláká statisíce turistů!

*** Měří sedm kilometrů ***

* „Riggenbach chce na Rigi!“ hlásá dobový tisk a s napětím sleduje, jak dopadne ambiciózní projekt Niklause Riggenbacha (1817–1899)…Švýcarský konstruktér si v roce 1863 nechal patentovat vynález ozubnicové trati a v praxi ho chce vyzkoušet na 1797 metrů vysoké hoře Rigi u Lucernského jezera.

* První úsek z městečka Vitznau do stanice Staffelhöhe se začíná budovat v roce 1869 a otevřen je o dva roky později. V následujících dvou letech je pak dráha prodloužena až pod samotný vrchol hory.

* Nejstarší zubačka v Evropě, která funguje i dnes, tak dosáhne délky téměř sedmi kilometrů.