„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ praví kněz a několikrát kadidlem zhoupne nad rakví. Pár metrů od místa stojí za ostnatým drátem dvě ženy v černém. Pláčou. Jde o dcery zemřelé, které před pár měsíci utekly do Západního Berlína.

Nemohou se tak přímo účastnit pohřbu své maminky. Kněz alespoň svolí, že obřad vykoná poblíž plotu a bude mluvit nahlas, aby jej slyšely. I takové výjevy jsou k vidění v důsledku rozděleného Berlína!

Smutný okamžik truchlících dcer, sledujících pohřeb své matky skrz ostnatý drát na východní straně města, zachytí fotograf deníku Morgenpost.

Je málo snímků, které tak výstižně ilustrují těžkosti, které Berlínská zeď běžným obyvatelům rozděleného města přinesla. Případů zničených rodin, odloučených milenců a ztracených nadějí jsou ale tisíce.

Některé jsou zdokumentované, většina však zůstala čočkám fotoaparátů ukryta. Přesto se staly a dodnes existují jako jizvy na tvářích mnoha německých rodin…

Bez rozloučení

„Mával na mě a posunkoval, abych si otevřela okénko, ale nešlo mi otevřít. Pak už jsem ho neviděla,“ vzpomíná smutně Ursula Bachová na svůj odjezd do Západního Berlína.

Patří mezi emigranty, kterým se do osudného srpna 1961 podařilo opustit východní Německo. Případ Bachové je zvláštní v tom, že v době odjezdu je v šestém měsíci těhotenství. Otce svého dítěte, jakéhosi Frieda, nechává za sebou.

Proč nejede s ní? Fried je totiž kovaný komunista. Ursula se tak jednoho dne sbalí a bez slůvka vysvětlení emigruje. Muž se o skutečné povaze jejího odjezdu vlakem dozví, až když se jeho láska dlouho nevrací.

Ursula doufá, že si svou oddanost komunismu rozmyslí a přijede za ní. K tomu ale nedojde, krátce nato je totiž vztyčen ostnatý drát a s Friedem se již neshledají.

Sám v „cizině“

„Klidně jeďte. Vyzvednou si mě tu rodiče,“ ujišťuje teprve 14letý Jan-Art de Rooij táborové vedoucí, když ho vysadí v ulicích Západního Berlína. Dospívající rošťák si ale vymýšlí. Jeho rodiče bydlí ve východním obvodu.

Rooij se tak vlastním přičiněním ocitá sám, bez domova. Nějakou dobu se poflakuje po ulicích a pak s pomocí úředníků v americkém sektoru města odletí do západního Německa, kde se dostane do pěstounské péče.

S matkou se znovu shledá až v roce 1970, když se žena po odchodu do důchodu přestěhuje na Západ.

„Ačkoliv byla NDR posedlá útěky svých obyvatel, aktivně povzbuzovala staré lidi, aby se přestěhovali na Západ, jakmile měli začít čerpat penzi,“ uvádí současná britská novinářka Helen Piddová.

Odvážné rozhodnutí

Ještě drastičtější je případ Sigridy Paulové, která v roce 1961 porodila chlapečka ve východoberlínské porodnici Charité.

Miminko je v důsledku porodních komplikací ve vážném ohrožení života a jediný způsob, jak jej zachránit je převézt ho do špitálu v západní části města. Problém je, že převoz pacientů přes zeď je zakázán, tedy kromě těch s onemocněním srdce.

Ošetřující lékař proto učiní zásadní rozhodnutí – zfalšuje dokumenty miminka, aby ho mohl urychleně převézt do Západního Berlína. Podaří se a tamní lékaři dítěti zachrání život.

Sigrida se se synem shledá až o pět let později… Absurdní stav rozděleného města trvá až do listopadu 1989. S demolicí Berlínské zdi se začne takřka okamžitě.