Děti ze sirotčince musí chodit do školy ve švýcarském městečku Weggis jinou cestou. Nesmí projít kolem nově otevřené plovárny. Koupou se tam totiž muži a ženy pospolu!

„Pláž hanby!“ pohoršují se nad touto skandální vymožeností u švýcarského Lucernského jezera místní mravopočestní občané.

Otevření prvního městského koupaliště ve Švýcarsku, kde se návštěvníci nerozdělují podle pohlaví, v jinak poklidném letovisku vyvolá velkou senzaci. V roce 1919 totiž nebývá zvykem, že by se u vody vyskytovali v koupacích úborech muži a ženy pospolu. Příčilo se to dobrým mravům.

Starosta má plán

Chtělo by to nějakou novinku. První světová válka převrátila životy lidí naruby a silně zasáhla i turistický průmysl. Andreas Zimmermann (1869–1943), starosta letoviska Weggis, tamní významný občan a hoteliér, dumá nad tím, čím přitáhnout hosty.

Doslechl se, že návštěvníci považují zařízení určená ke koupání u hotelů, všechny ty podivné dřevěné kabinky, za zastaralé, špinavé a zapáchající. Vyhovovaly však dobovým představám o cudnosti.

„Postavíme něco jiného, nové zařízení pro vodu, čerstvý vzduch a opalování,“ přesvědčuje Zimmermann své kolegy v lázeňském sdružení a lobbuje i v politických kruzích. Lucernský architekt Carl Griot (1859–1944) od něj dostane zadání na plovárnu.

Má navrhnout otevřený, vzdušný a prostorný komplex se třemi křídly. Co je nejdůležitější – žádné stěny v něm nemají bránit výhledu na opačné pohlaví.

Hrudník zahalit!

Ani počasí jim nepřeje. Průtrž mračen pokazila slavnostní otevření koupaliště, plánované na 13. července 1919. Starosta nic nepodcenil. Dokonce složil skladbu na počest nové plovárny a osobně její uvedení dirigoval na břehu jezera.

Postaral se i o propagaci této novinky ve Švýcarsku nevídané. V Curychu, Bernu nebo Basileji plakáty lákaly návštěvníky na lido ve Weggis, zareagovaly také obchody s plavkami a mluvilo se o něm i po kavárnách. Ne všichni však hořeli nadšením.

Zavedený model ženy na levé straně koupaliště a muži na pravé, tak jako v kostele, považovali mnozí jako jediný možný. Novináři, podněcování hlavně katolickými skupinami, vedli tažení proti této „nemravnosti“.

Dokonce vymysleli přezdívku „pláž hanby“, tedy Schandbad (slovní hříčka odvozená od německého plovárna – Strandbad). Stížnosti musela řešit dokonce i vláda kantonu. Na plovárnu byl vyslán policista, aby situaci zkontroloval.

Neshledal nic neobvyklého. Úřady tedy pouze nařídily, aby všichni muži starší 12 let nosili „plavky zakrývající hrudník“, jak to bylo vyžadováno od žen. Koupaliště však působilo jako magnet dál…

Zákaz focení

„Je tu třikrát víc zvědavců než koupajících,“ shodnou se ve Weggis. Na plovárnu se lidé jen hrnou a bez ostychu si prohlížejí a fotografují ostatní. Nakonec musí lázeňský výbor vydat zákaz focení.

Jedna novinová fotografie, na níž byl asi tříletý chlapec dovádějící tam zcela nahý ve vodě, vyvolala zvlášť velký skandál. Zároveň však šlo o dobrou reklamu. V letech 1927–1928 přikoupil lázeňský spolek sousední pozemek a koupaliště rozšířil.

Weggis se stalo vzorem pro mnohé plovárny ve Švýcarsku. I tam brzy vyrostly „pláže hanby“.