Téměř v každé švédské chalupě stojí sud s kořalkou. Kdo chce, může si nabrat, co hrdlo ráčí. „To víš, že si můžeš jít do sudu namočit chleba,“ dovolují i rodiče dětem nezvyklý pamlsek.
Napřed to měla být jen medicína proti moru. Sám švédský král Jan III. (1537–1592) míchal směsi bylin, koření, destilátu z vína s přídavkem třeba rozemletého rohu jako účinný prostředek proti této chorobě.
Na „zázračný lék“ však narazil se svými vojáky při tažení do Ruska. Výroba lihu z obilí se po Švédsku brzy rozšíří, alkohol už není jen výsadou bohatých, palírna stojí v každé farnosti. Z léku se postupně stává zabiják, který rozvrací zemi…
Vezír omezuje palírny
Vzývá střídmost. Při svých vojenských taženích spává na slámě a k jídlu mu stačí krajíc chleba. Války švédského krále Karla XII. (1682–1718) ale něco stojí a země je vyčerpaná. Používat obilí k pálení lihu ve velkém je luxus.
Možná, že vítězství by mohlo ještě situaci zvrátit, ale drtivá porážka švédských vojsk u ukrajinské Poltavy v létě 1709, jež byla rozhodujícím zvratem v tzv. severní válce, je pro Švédsko katastrofou.
Karel se stahuje do exilu v Turecku, a když se z něj po pár letech tajně vrací, čeká na něj v německém přístavu Stralsundu baron Georg Heinrich von Görtz (1668–1719), jenž se mu nabídne jako rádce.
„Velký vezír“, jak ho Švédové pojmenují, si získává Karlovu přízeň. Jemu jedinému panovník bezvýhradně věří. „Dokážu vás zbavit všech obtíží, ostatně se Švédskem to není tak zlé,“ namlouvá Görtz králi.
Na jeho radu vydává Karel v roce 1718 nařízení, jímž se má razantně snížit počet palíren. Nejde však o to, aby se zamezilo holdování alkoholu. Stát chce získat kontrolu nad obchodem s ním, usměrnit ho tak, aby příjem plynul do státní pokladny.
Králova smrt všechno zhatí. Rádce skončí na popravišti, nicméně alkohol se ve Švédsku stává politickou zbraní. Dvůr z něj sice potřebuje peníze, ale zároveň si za něj může kupovat přízeň lidu.
Destiluje se v klášteře
„To nebyl tak špatný nápad,“ vzpomene si na záměry Karla XII. s palírnami král Gustav III. (1746–1792). Nedostatek peněz a hladomory ho přivedou k tomu, aby oprášil myšlenky na státní monopol na výrobu alkoholu ve Švédsku.
Dokonce k tomu ustaví v roce 1774 zvláštní komisi. Její rozhodnutí je jednoznačné: Veškeré soukromé pálení lihu je zakázané, stejně jako budování nových palíren. Naproti tomu královské výrobny alkoholu mají zelenou.
Destilační zařízení se objevují leckde, třeba v pevnosti nebo ve františkánském klášteře. Nálevny dostávají příkaz propagovat „královský“ alkohol. „Je to bída,“ povzdechne si nejeden jejich majitel. O toto zboží totiž není zájem.
Dál se pálí pokoutně, podomácku, a tak si státní pokladna akcí nijak zvlášť nepomůže. Naopak. Vzhledem k tomu, že se v královských palírnách náležitě rozmáchli, brzy to navíc pocítí lesy, kde znatelně ubývá palivového dřeva.
Roku 1787 je domácí pálení nakonec zase povolené. Má to zdrcující následky…
Epidemie pití
Ze Švédska je země pijanů. 45 litrů lihovin ročně na osobu, a to včetně žen a dětí, v roce 1820, to je neudržitelné. Vznikají společnosti „za umírněné pití“, pořádají se osvětové akce.
„Opilství ve Švédsku můžeme přirovnat k nemoci s epidemickým výskytem,“ upozorňuje lékař Magnus Huss (1807–1890).
V polovině 19. století je domácí pálení proto zcela zakázané, alkohol se může prodávat jen v krčmách, a to na doma nebo pro tamní konzumaci. Alkoholikům je tam vstup zakázán.
*** Likéroví špioni ***
* Po 1. světové válce je alkohol ve Švédsku na příděl. Ovšem přídělovou knížku nedostane každý. Největší šanci mají ženatí muži s vyšším příjmem, svobodní pánové a většina žen jen minimální.
* Také lidé se špatnou pověstí nárok na alkohol nemají, což vede k udávání a vyřizování si účtů. Obvyklé jsou i domovní prohlídky, tzv. likéroví špioni mohou zasáhnout kdykoliv a kdekoliv.
