Moc římského krále už nemůže být větší, ale dá se přece jen ještě o něco vylepšit. Titul císaře je symbolický, ale znamená dosažení nejvyššího postavení, o jakém může smrtelník snít. A Karel IV. dokáže mít velké sny!

Český panovník Karel (1316–1378) je už od roku 1346 římským králem, ale císařský titul, který by znamenal definitivní stvrzení jeho postavení, mu stále uniká. V cestě mu stojí především neoblomný papež Klement VI. (1291–1352).

Po jeho smrti ho však nahrazuje Inocenc VI. (asi 1285–1362). Ten sice sídlí v Avignonu a korunovace císaře musí podle tradice proběhnout v Římě, ale konečně s ní vyslovuje souhlas. Na podzim 1354 čas uzraje a Karel se vydává na cestu do Itálie.

Jeho výprava není žádný trysk, na mnoha místech se věnuje politickým jednáním, snaží se získávat spojence a ještě více posilovat svůj vliv. Musí také splnit další tradiční podmínku korunovace – stát se nejprve lombardským králem. To se mu podaří během zastávky v Miláně.

Ve Věčném městě na skok

Když 2. dubna 1355 v doprovodu 4000 rytířů, své manželky Anny Svídnické (1339–1362) a arcibiskupa Arnošta z Pardubic (kolem r. 1305–1364) dorazí před římské brány, na prohlídku města se několikrát vydá nejprve inkognito.

Slíbil totiž Svatému otci, že ve Věčném městě stráví jen jediný den. Slavná chvíle nastává 5. dubna ve Svatopetrské katedrále.

„První panovník světa provázen velkým množstvím lidu byl pomazán a korunován za císaře veškerého okrsku zemského,“ líčí zřejmě nejvýznamnější okamžik Karlova života kronikář Beneš Krabice z Veitmile (†1375).

Korunu na hlavu českého krále ovšem nevloží papež, ale papežský legát Pierre de Colombier (1299–1361). Teprve od této chvíle si Karel začíná ke svému jménu přidávat pořadové číslo IV. a začne být známý jako Carolus Quartus.