„Kupředu!“ zvolá římský velitel a s četou vojáků se rozeběhne tunelem směrem k nepříteli. Za sebou mají sotva pár metrů, když vtom je přes nos praští ostrý zápach.

Křečovitě lapají po vzduchu, padají na kolena a v mučivých bolestech umírají. Římská pevnost toho dne padne. Co stálo za úspěchem perské armády?

Píše se rok 256, když se k opevněnému městu Dura-Europos (dnes na východě Sýrie) blíží vojsko perského velkokrále Šápúra I. (†270) z rodu Sásánovců.

Zdejší Římané si na protivníka věří, a to i poté, co Peršané začnou hradby pevnosti podkopávat. Obránci se rozhodnou nečekat, až se jim nepřátelé vyloupnou pod nosem a vyrazí jim s krumpáčem vstříc.

Netrvá to dlouho, než se římští tuneláři prokopou až do podzemní dutiny vyhloubené Peršany. K jejich překvapení je ale štola prázdná. Co teď? Mohou se stáhnout a čekat, nebo naopak tasit zbraň a Peršanům jít „vyprášit kožich“. Rozhodnou se pro druhou možnost…

Využili proudění vzduchu

„Patrně se na ně zřítil strop,“ usoudí archeologický tým, který ve 30. letech 20. století odkrývá rozvaliny města Dura-Europos. V místech kopaných tunelů totiž naleznou hromadu 20 těl ještě v plné zbroji!

Skutečně vojáky zavalila zemina? Alespoň to tak vypadá. Britský archeolog David James ale v roce 2011 přichází s jinou teorií.

„Vojáci, kteří tam zahynuli, nezemřeli mečem nebo ohněm, ale byli záměrně otráveni plynem,“ věří a poukazuje přitom na nádoby se zbytky pryskyřice a síry, nalezené poblíž těl. Podle něj odvážní Římané padli do smrtící léčky, která neměla ve své době obdoby.

Peršané měli v tunelu rozdělat několik ohňů a naházet do nich síru s asfaltem, čímž vznikl jedovatý oblak oxidu siřičitého. Když pak Římané probourali tunel i z druhé strany, průvan udělal své.

Rozleptané plíce

Skutečně mohla mít tato primitivní chemická zbraň tak rychlé a devastující účinky? O oxidu siřičitém je známo, že i v nízké koncentraci způsobuje problémy s dýcháním a nepříjemné podráždění očí.

V úzkém tunelu ale mohl zabíjet okamžitě. „Dusivý plyn se jim v plicích proměnil v kyselinu,“ píše současná americká novinářka Stephanie Pappasová.

Zajímavostí také je, že z 20 nalezených těl, jich 19 patřilo Římanům a jen jeden byl perským vojákem. Proč do jeho vojskem nastražené pasti spadl i on, je záhadou – možná se zapomněl při rozdělávání ohně…

Císař jako trofej

Bitva nedopadne dobře ani pro zbytek římských vojáků. Dura-Europos padne do perských rukou, a kdo útok přežije, je z města vyhnán. Velkokrál Šápúr se ale nespokojí s jedním dobytým městem.

V následujících letech provede masivní ofenzivu do celé Sýrie, přičemž v roce 260 se mu podaří během bitvy u Edessy (dnes na jihu Turecka) zajmout i samotného římského císaře Valeriana (kolem r. 195–260).

Podle legendy se měl k zajatému vládci chovat mimořádně neuctivě. Nejdříve si z nebohého Valeriana udělal stupátko na koně, a když už ho omrzel, dal mu do hrdla nalít roztavené zlato. Po smrti ho nařídil stáhnout z kůže a vycpat ji slámou jako trofej.

Římanům se nakonec podaří zatlačit Peršany zase zpátky, ale město Dura-Europos už nikdy zpět nezískají. Záhy po dobytí je ale sami Peršané stejně opustili.

Záhada mongolské hlavy

Bitva o syrskou pevnost není jediným případem z předmoderní doby, kdy byla k bojovým účelům využita chemická zbraň. S něčím podobným přitáhli v dubnu 1241 ke slezské Lehnici i Mongolové.

„V řadách nepřítele se ukázala korouhev nevšední velikosti, na samém vrcholku byla připevněna hlava…V jednu chvíli se z jejích úst vyvalila nějaká pára a pak dým tak hustý a páchnoucí, že od toho puchu omdlévala evropská vojska,“ píše polský kronikář Jan Długosz (1415–1480).

Čím přesně Mongolové polské vojsko porazili, je předmětem dohadů. Podle všeho se jednalo o jakýsi metač na bázi střelného prachu. V bitvě toho dne padl i polský kníže Jindřich II. Pobožný (*1196/1207).