Venkovská krajina kolem Versailles Ludvíkovi XIV. učaruje. Už v létě 1661 sní o tom, že tu prožije část roku. Cihlový zámeček, který tu stojí, je však příliš malý na to, aby se v něm ubytoval on, jeho milenka a dalších 60 vybraných dvořanů. „Budeme stavět,“ rozhodne král…

V 70. letech 17. století sen o venkovském domě pro něj a jeho tehdejší milenku madame de Montespan (1640–1707) nabude nových rozměrů. Král se totiž rozhodne učinit z Versailles své stálé sídlo.

Střed království, z něhož bude vládnout a kam postupem času přestěhuje celý dvůr. „Bude to symbol jednoty a slávy Francie,“ umíní si Ludvík XIV. (1638­–1715).

Počátkem 80. let pracuje ve Versailles několik tisíc zedníků, kameníků, kovářů, klempířů, truhlářů, tesařů a sklenářů. Konečné slovo při všech plánech má panovník osobně. Najde rovněž peníze na stavbu.

Konzervativní ministr financí Jean-Baptiste Colbert (1619–1683) ho nutí, aby dokončil Louvre, neboť ten mu přinese slávu. „Versailles je jen pro potěšení, pro zábavu,“ lomí rukama. Král se však nedá odradit.

Pravidelně dává stranou peníze a dohlíží na pokračující dílo, na kterém mu nesmírně záleží. „Chtěl vědět o všem.

Rozhodoval o záměrech architektů, navrhoval, bděl nad výzdobou a v ruchu staveniště rozhodoval o umístění soch,“ zmiňuje se současný historik Jiří Kovařík.

Obří výdaje

V květnu 1682 je jeho nový palác dokončen. 36 000 mužů a 6000 koní tu ještě pracuje, převážně v zahradách. A ještě dlouhé měsíce pracovat bude. Obrovský zámek, jehož hlavní průčelí má 375 oken, je ale v podstatě hotov.

Během několika týdnů se sem přesune asi 3000 dvořanů. V paláci i v městečku Versailles žije doslova každý, kdo ve Francii něco znamená. Král, dvořané s rodinami, takřka veškerá šlechta.

Odpovídají tomu i roční náklady na provoz sídla – ty se pohybují kolem 3–4 % státního rozpočtu, a jak sečte francouzský historik François Bluche (1925–2018), činí celkem 82 000 000 livrů, což se rovná výdajům na dvě polní kampaně vojska či schodku francouzského státního rozpočtu z roku 1715.