Svět se mu klaní jako básníkovi i skladateli, ale tento francouzský mistr slova i not má práci na hlavní úvazek. Je sekretářem a důvěrníkem českého krále, s nímž ho pojí vzájemná úcta a obdiv.

Na svět Guillaume de Machaut (kolem r. 1300–1377) přichází ve zcela prosté rodině, ale postupně ho jeho umělecký talent posouvá na společenském žebříčku stále výš. Je uznávaným literátem, ještě větší respekt si však získává jako hudební skladatel.

Reprezentuje vrcholné období středověké hudby, významně ovlivňuje vývoj vícehlasých sborových skladeb, a přestože je příslušníkem duchovního stavu, v jeho tvorbě převažují světská díla. „Hudba má ráda, když se lidé smějí, zpívají a tančí.

Nestará se o člověka, který truchlí nad něčím, co není důležité, takové lidi ignoruje a přináší radost,“ zní jeho motto. Pro české země je Machaut důležitý ještě z dalšího důvodu. Celých 25 let totiž stráví po boku krále Jana Lucemburského (1296–1346).

Nepostradatelný muž

Do Janových služeb vstupuje ještě jako obyčejný klerik v roce 1323 krátce poté, co zakončil studia na katedrální škole v Remeši. Na královském dvoře pak zvládá mnoho různých povinností.

Má přehled o drobných výdajích panovníka, působí jako notář, doprovází krále na zahraničních cestách po Evropě. Jeho vliv na diplomatické záležitosti roste a z klerika se pozvolna stává nepostradatelný sekretář.

Toto prestižní postavení ostatně potvrzuje Janova listina ze 4. ledna 1333. Do náplně Guillaumovy práce patří třeba i předávání odměn zasloužilým vojákům.

„Kdyby měl dvě stě tisíc liber, za jediný den byl by jich prostý, neb by je rozdal vojákům a odjel bez denáru. Dobře to vím, vždyť jsem to sám udělal víc než padesátkrát,“ vzpomíná Machaut na královu štědrost.

Alexandr i Hektor

Lucemburk si služeb svého francouzského pobočníka považuje, náklonnost je ale oboustranná. „Jeho klerikem jsem byl víc než dvacet let, takže jsem znal jeho zvyklosti i záměry, jeho šlechetnost, jeho udatnost i jeho štědrost.

A jelikož jsem byl jeho sekretářem ve všech jeho nejdůležitějších záležitostech, tak o něm mohu mluvit s větší zárukou a přesností než mnozí jiní,“ shrnuje pak Machaut léta svého působení po králově boku. Pro oslavu panovníka používá i svůj básnický talent.

„Na této straně moře, ani na opačné, není vznešenější, věrnější a méně zahořklé srdce; neb štědrostí překonává Alexandra a Hektora chrabrostí,“ píše v básni Soud českého krále.

Láska starce

Po Janově smrti se o služby uznávaného sekretáře přetahují významné osobnosti evropské politiky a aristokracie. Básník a skladatel se ale nakonec vrací do Remeše a přijímá funkci kanovníka v tamní katedrále.

Přežije morovou nákazu, zapojí se do obrany města při obléhání Angličany a svou tvorbu završí básní Le Voir Dit o vztahu stárnoucího muže s 19letou dívkou, o níž se budou historikové dodnes přít, zda je, či není autobiografická.

Za místo svého posledního odpočinku si Machaut vybírá milovanou katedrálu v Remeši.