„Já jim dám. Kacíři jsou to, a navíc i zrádci!“ rozčiluje se Albrecht Habsburský a s očima zapíchnutýma do podlahy přechází z jedné části komnaty na druhou.
Hlavní adept na uvolněný český trůn umí být velkorysý a má smysl pro spravedlnost, ale zdejší kališníci u něj kolaborací s polským princem překročili únosnou mez. Za to někdo zaplatí…
S českým králem a římským císařem Zikmundem Lucemburským (1368–1437) to nevypadá dobře.
Sice se po mnoha letech mohl konečně vrátit do Čech, ale i když se zdejšími kališnickými pány uzavřel v Jihlavě smírnou dohodu o společné existenci katolicismu a utrakvismu v zemi, mnozí mu stejně pořád spílají.
Kromě toho už mu táhne na úctyhodných 70 let a podstatný problém vězí v tom, že nemá legitimního mužského dědice, kterému by předal vládu.
Udělení svatováclavské koruny přesto nehodlá nechat na libovůli zemského sněmu. Jako svého nástupce proto jmenuje manžela své dcery Albrechta II. Habsburského (1397–1439).
Formálně se zdá být vše vyřešeno, ale když v prosinci 1437 Zikmund umírá, Albrecht zjišťuje, že k českému trůnu vede ještě hodně trnitá cesta…
Početná opozice
Ocitá se totiž v nezáviděníhodné situaci. On sám je zarytým katolíkem, a později se mu dokonce začne přezdívat „kladivo na kacíře“, ale v Čechách tento způsob víry zdá se téměř všem poněkud nešťastným.
Tady se razí přijímání pod obojí neboli utrakvismus. A kalich vlévá krev do žil hned třem zdejším nábožensko-politickým uskupením.
Prvním je umírněný kališnicko-katolický blok, k němuž se hlásí řada významných českých šlechticů včetně veterána z lipanské bitvy Oldřicha II. z Rožmberka (1403–1462).
Druhým je oslabený táborský svaz, vedený Bedřichem ze Strážnice (†1459), a třetí kališnická skupina se pohybuje především ve východních Čechách.
Říkají si „důslední“ a jejich duchovním vůdcem je nelegitimní pražský arcibiskup Jan Rokycana (asi 1396–1471).
Přes praktickou stránku věci zde ale funguje Hynce Ptáček z Pirkštejna (kolem roku 1400–1444) a ten k Albrechtově smůle nemá zrovna zájem na tom Zikmundovu poslednímu přání vyhovět.
Bídný úlovek
„Budiž, ať je naším králem,“ nahazuje diplomatickou udičku zdánlivého ústupku Ptáček.
„Ale jen když se zaváže uznávati kompaktáta jihlavská a též všechny další svobody zemské,“ trhne ihned nato metaforickým prutem v naději, že vyloví masitého sumce ve formě oboustranně výhodného kompromisu.
Co se mu však třepe na háčku, má k vytouženému úlovku daleko. Albrecht nabídku kališnické podpory výměnou za odpovídající záruky v politických a náboženských otázkách kategoricky odmítne. Uchazeč o trůn je zásadový muž.
Problém je, že jeho zásady přísně kopírují výklad Písma z 15. století, a tudíž neexistuje prostor pro žádnou náboženskou odluku. „Důslední“ spolu s tábority Bedřicha ze Strážnice se proto poohlédnou po novém kandidátovi na český trůn.
Pomoc ze zahraničí
Naleznou jej v nedospělém polském princi Kazimírovi (pozdější král Kazimír IV.; 1427–1492), který nabídku českých kališníků po poradě se starším bratrem, panovníkem Vladislavem III. (1424–1444), přijme.
První úder se pokusí vzpurní kališníci nepříteli zasadit v Praze. Plánovaný převrat však Albrecht Habsburský zarazí již v jeho počátcích. V lednu (nebo v únoru) 1438 je na 50 spiklenců odhaleno, uvězněno a potrestáno ztrátou majetku.
Jeden z měšťanů je dokonce sťat (podle některých zdrojů oběšen)! Nekompromisním zákrokem si Albrecht uhájí moc nad hlavním městem, ale následně ještě musí svést několik bitev s koaličními vojsky Poláků a kališníků.
Díky bohatým spojencům především z řad německých knížat Albrecht vítězí a v červnu 1438 je korunován českým králem.
Do třetice všeho věčného
Dlouho si ale trůnu neužije. Hned rok nato se Albrecht vydává do Uher, aby odsud vedl obrannou kampaň proti Turkům, kteří neustále dorážejí na jejich hranice. Během výpravy se nakazí úplavicí a 27. října 1439 nečekaně umírá.
Právoplatný následník se narodí až čtyři měsíce po jeho smrti a vzhledem k polosirotčímu původu ponese jméno Ladislav Pohrobek (1440–1457). Ani jemu ale není dopřáno dlouhé panování.
V 17 letech umírá na vzácnou formu leukémie a Habsburkové tímto podruhé v historii přicházejí o český trůn (poprvé se tak stalo v roce 1307 smrtí bezdětného Rudolfa I. Habsburského).
Znovu se na něj dostanou až po vymření česko-uherské větve Jagellonců v roce 1526 a tentokrát se na něm udrží až do konce první světové války.
*** Nechají se hodně přemlouvat ***
* „Už zase?“ podivuje se polský král Kazimír IV. Jagellonský, když k němu v roce 1465 přijede poselstvo Jednoty zelenohorské a nabízí mu svatováclavskou korunu.
* České země v tu dobu přitom panovníka mají. Je jím „husitský král“ Jiří z Poděbrad (1420–1471), jímž ovšem zdejší katoličtí páni opovrhují. Kazimír ale nehodlá učinit stejnou chybu dvakrát.
* Téměř před 30 lety podobnou nabídku přijal, a jak skončil – bez koruny… Na nábožensky rozervané České království si raději nechá zajít chuť. Za pár let ale přijde na polský dvůr žádost znovu.
* Jejím autorem je sám král Jiří, jemuž se země rozpadá pod rukama. A tentokrát to vyjde. Na český trůn v roce 1471 jenom neusedá Kazimír, nýbrž jeho nejstarší syn Vladislav Jagellonský (1456–1516).
