„Račte s námi, dámo,“ říká ostře americký úředník cizince, která právě připlula z Japonska do Kalifornie. Mezi oběma státy panuje napětí kvůli nedávno přijatému zákonu, znemožňujícímu cizincům vlastnit v Kalifornii půdu. Zásah v mezinárodní přestřelce schytá i jedna z prvních českých světoběžnic.

Narodila se v listopadu a sychravé zůstane celé její dětství. Barbora Markéta Eliášová (1874–1957) přichází na svět v Jiříkovicích u Brna jako nemanželské dítě, takže vyrůstá bez otce.

Její matka navíc umírá, když jsou dceři pouhé čtyři roky. „Tety mně řekly: »Už nemáš maminku – umřela.«… Dala jsem se do pláče, ale nikdo mne netěšil, nikdo mne nepohladil – vůbec si mne nikdo nevšímal.

A tak to bylo potom celé moje dětství,“ vzpomíná Eliášová, která odmala vyrůstá jako obecní sirotek. Vlídné slovo uslyší snad poprvé až od svého učitele Jana Hudečky, který v ní probudí lásku ke knihám. Od 16 let už Eliášová pracuje.

Nejprve v brněnské továrně a poté jako guvernantka v německé rodině, přičemž dětské knížky jejích svěřenců se stanou jejími učebnicemi němčiny. Zjistí, že má na jazyky nadání, a po večerech studuje ještě angličtinu, ruštinu nebo francouzštinu. V roce 1912 poprvé vyrazí na zkušenou do světa.

Osudové kouzlo

Vlakem přes transsibiřskou magistrálu dojede nejprve do Vladivostoku a poté lodí dopluje do Japonska. Eliášové exotická země doslova učaruje.

První měsíce tráví v anglické rodině, ale pak se osamostatní v rodinném hotelu Imaširokan v Tokiu, kde naváže dobré vztahy s majiteli i jejich dětmi. Jedna z jejich dcer ji například naučí používat japonské hůlky.

Peníze si mezitím Eliášová vydělává poskytováním hodin cizích jazyků Japoncům i zde žijícím Evropanům.

Kromě výletů za poznáním japonské kultury se Eliášová setkává i s českým inženýrem Karlem Janem Horou (1881–1974), toho času žijícím v Japonsku a velkým znalcem místních poměrů.

Z první cesty ze země vycházejícího slunce se Eliášová vrací přes Spojené státy. Zde se ale dostane na pět dní do vazby kvůli podezření, že by mohla být japonskou špionkou. Stačilo k tomu, že zapomněla vyplnit protokol o tom, že nehodlá v zemi zůstat. Když se věc vysvětlí, přes New York a Hamburk se vrátí domů.

Blízko smrti

Do země svého srdce se ještě několikrát vrátí. Její v pořadí třetí cestu v roce 1923 ale poznamená řada neštěstí. Nejprve se málem stane obětí masivního zemětřesení, které dne 1. září 1923 srovná se zemí město Jokohamu a silně poničí i metropoli Tokio.

Při cestě zpátky (na trati mezi Chicagem a New Yorkem) se zase její vlak střetne s jiným.

Eliášová z nehody vyvázne bez zranění snad jen díky tomu, že sedí až v předposledním voze… Doma v Československu pak pořádá přednášky a píše cestopisy, v nichž líčí své zážitky ze života v Orientu. Mimo jiné se vydá také do jižní Afriky a Austrálie.

Závěr života ale prožije v osamění a bolestech, neboť trpí silným revmatismem. Česká světoběžnice umírá v dubnu 1957 v Praze.

*** Za války prožije zklamání ***

* Fakt, že Japonsko vstoupilo do druhé světové války po boku nacistického Německa, nese Eliášová s velkou nelibostí.

* „Což krvelačný Germán, kdys tvůj učitel a vzor, zlotřilým svým příkladem tak zakalil tvůj zor, že slepě za ním běžíš?“ znějí verše básně Quo vadis, Japonsko, v níž roku 1945 shrnula své dojmy z japonsko-německého spojenectví.

* Sama se během okupace angažuje v protinacistickém odboji, zejména tiskem nelegálních letáků.

Foto: wikipedia.org, Sbírka Muzea ve Šlapanicích, pobočka Muzea Brna, Náprstkovo muzeum v Praze