Brodí se sněhem, který leží na silnici na Vysočině. „Co mi to dali za starou špatnou bednu,“ rozčiluje se Franz Dedera. Jen co vyjeli, vůz museli opravovat. Teď si tu vykračuje pustinou s tím buřičem Havlíčkem. „No nic, aspoň se podívám domů,“ říká si komisař, rodák z Jindřichova Hradce.

Sníh málem nevnímá. Karel Havlíček (1821–1856) má ještě plnou hlavu událostí z dnešní noci. Jak ho po druhé hodině vytáhli z postele u něj doma v Německém Brodě, vzbouřili celou rodinu včetně jejich tříleté dcerky. A pak to srdcervoucí loučení.

Dozvěděl se jen, že ho vezou do vyhnanství, neřekli mu ale kam. Ženě slíbil, že se nepokusí o útěk, policejní komisař Franz Dedera (1817–1878) ho varoval, že by musel použít násilí.

„Kdyby mě radši z vlasti bičem vymrskali, než abych jel dostavníkem a s komisařem k tomu,“ rozčiloval se deportovaný.

„V tomhle má jistě prsty Bach.“ Netušil, že první popud, jak se zbavit nepohodlného „pobuřovatele nižších vrstev slovanského obyvatelstva v Čechách proti vládě“ vyšel od pražského policejního ředitele Leopolda Sachera-Masocha (1797–1874), jenž doporučil svým nadřízeným odstranit Havlíčka do jiné korunní země.

Nakonec se toho chytil i sám ministra vnitra Alexander Bach (1813–1893) a od císaře dostal zelenou. 15. prosince 1851 vyráží komisař, pověřený deportací, směr Německý Brod. Netuší, v jakou frašku se cesta zvrhne.

Doutníky na dobrou náladu

Konečně pod střechou. První noc strávila eskorta v hospodě U Zlaté husy v Jindřichově Hradci. Ještě předtím však Dedera zavedl Havlíčka ke svým rodičům. Neprozradil jim, o koho jde, komisařův otec však novináře poznal a hned dal echo svým známým.

„Támhle vedou Havlíčka,“ozývá se v davu, jenž se nazítří ráno shromáždil na náměstí. Vůz pak zamířil na Budějovice a dál k hranici. „Aspoň že na Špilberk mě nevezou,“ povzdechne si Havlíček.

Nechce se ale radovat předčasně, vídeňská vláda dokáže být nevyzpytatelná a záludná. Podle zásoby vína a doutníků, které nakoupil komisař ještě před hranicí, aby „udržoval dobrou náladu“, je ovšem jasné, že je čeká dlouhá cesta.

Za Salcburkem, kde si dopřáli prohlídku města jako nějací turisté, idyla končí. Při průjezdu divokou horskou krajinou se koně splaší. Postilion je nezvládá, pasažéři postupně vyskakují ven a popadají na náledí.

Do vesnice Waidring musejí po svých (Havlíček si tuto scénu v Tyrolských elegiích poněkud přikrášlí). „Už nikdy nepojedu za tmy,“ zařekne se Dedera. 20. prosince se vydávají znovu na cestu.

Kapesné od hejtmana

„Už tady měli dávno být,“ říkají si nervózní úředníci v tyrolském Brixenu. Dedera se držel svého slova, za tmy nejel a radši cestu protáhl o jedno přenocování. K poslednímu společnému obědu při cestě Brennerským průsmykem poroučí i šampaňské.

22. prosince 1851 v půl jedenácté dopoledne dováží konečně českého buřiče do malebného horského městečka Brixenu a může se vydat zpět. Celá ta akce vyšla na něco přes 660 zlatých – částku, na niž si dobře placený státní úředník přijde za rok!

Okresní hejtman Theodor von Knoll si hned začerstva bere přivezeného rebela stranou. „Doufám, že spolu budeme vycházet,“ říká a šoupne Havlíčkovi deset zlatých, aby měl něco do začátku.

„Pozornost, jakou mi vláda na této cestě prokazovala, nezapomenu nikdy,“ napíše v předvečer Štědrého dne vyhnanec Františkovi Palackému (1798–1876). Také Bach informuje císaře o úspěchu akce s tím, že Češi byli vyhnáním Havlíčka ohromeni.

Možná zpočátku a jen někteří. Brzy se na něj zapomnělo, vlastenectví uvadá. A když se vyhnanec za cenu bolestných osobních ústupků může v květnu 1855 vrátit do Čech, připadá si tam jako nevítaný cizinec.