Od počátku civilizace lidé potřebují měřit vzdálenosti. Jenže co země, to vlastní způsob. Není divu, že musela přijít chvíle, kdy se na ten zmatek už vědci, a především obchodníci, nemohli dívat.

Rozvíjející se obchod v průběhu 18. století stále více komplikuje nejednotnost měr, používaných v jednotlivých evropských zemích. Nejvíce si stěžují Francouzi a revoluce roku 1789 jim poskytuje velkou příležitost k radikálním změnám.

Největší vědecké kapacity včetně fyzika Pierra-Simona de Laplace (1749–1827) či matematika Nicolase de Condorceta (1743–1794) dávají hlavy dohromady. Název nové jednotky je jednoduchý – základem se stává řecké slovo metron neboli míra.

Standard z mosazi

Jak ten nový metr ale vlastně přesně změřit? První návrh se snaží po vzoru anglického filozofa Johna Wilkinse (1614–1672) z poloviny 17. století určit délku metru podle kyvadla.

To vědci posléze zavrhnou, protože pohyb kyvadla je až příliš závislý na zeměpisné šířce a nadmořské výšce. Experti se tehdy shodují, že novou základní jednotkou vzdálenosti bude desetimiliontina vzdálenosti od pólu k rovníku po poledníku, procházejícím Paříží.

Takovou vzdálenost samozřejmě nelze dokonale určit, protože v cestě stojí moře či nepřístupné polární oblasti, ale délka poledníku je určena měřením co nejdelší vzdálenosti po souši mezi severofrancouzským přístavem Dunkerque a španělskou Barcelonou.

Nová jednotka je zavedena po pěti letech, ale protože Napoleon Bonaparte (1769–1821) z ní není zrovna nadšen a prosazuje původní míry, ještě půl století potrvá, než se metr ve Francii definitivně ujme.

Aby o jeho délce nevznikaly spory, je vyroben mosazný etalon (standard) metru, nazvaný archivní metr.

Něco vydrží

Původní požadavek, aby zavedení metru ulehčilo mezinárodnímu obchodu, ovšem také vyžaduje náležitou mezinárodní spolupráci. Proto se zástupci 18 zemí scházejí v roce 1875 v Paříži a podepisují metrickou konvenci.

Je založen Mezinárodní úřad měr a vah se sídlem v Sèvres u Paříže. Svůj vlastní etalon metru nyní dostává každá členská země. Už není mosazný, ale je vyroben z odolnější slitiny platiny a iridia a má průřez písmene X, aby se omezilo jeho prohnutí.

Příliš složitý

Od počátku si ovšem všichni uvědomují, že zvolený způsob určení metru nemůže být vzhledem ke zploštění zeměkoule dostatečně přesný.

Bude trvat několik desítek let, než se vědci v roce 1960 na Generální konferenci pro míry a váhy shodnou na nové definici jednotky, která už ovšem pro běžného smrtelníka přestává být srozumitelná:

„Metr je vzdálenost rovná 1 650 736,73 vlnové délky záření ve vakuu, odpovídajícího přechodu mezi energetickými hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86.“ Ani to ale brzy nebude vědě stačit.

Stále se objevují nové, lepší a přesnější způsoby, jak délku metru stanovit. „Metr je vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za dobu 1/299 792 458 sekundy,“ zní definice z roku 1983.

Foto: wikipedia.org