Už nechce déle čekat na posily a neohroženě vyráží vstříc nepříteli. V památné bitvě u Lehnice kníže Jindřich II. Pobožný, vládce velké části Polska, najde smrt. Divocí Mongolové jsou nad jeho síly. Mezi zmasakrovanými rytíři později bude obtížné jeho tělo vůbec identifikovat.
Po zesnulém knížeti Jindřichovi II. Pobožném (1196/1207–1241) zbude deset dětí a truchlící vdova Anna Lehnická (1201/1204–1265), které v žilách koluje přemyslovská krev.
Je totiž dcerou českého krále Přemysla Otakara I. (1155/1167–1230) a jeho druhé ženy Konstancie Uherské (1180–1240) a sestrou v Čechách tehdy vládnoucího Václava I. (1205–1253).
Právě na jeho pomoc Jindřich II. Pobožný nakonec u slezské Lehnice nečekal a zaplatil za to životem. Jeho dědic Boleslav II. (1220/1225–1278) je v té chvíli již nejspíš plnoletý, ale přesto Anna po určitý čas pravděpodobně vykonává funkci regentky. Nebude to však dlouho trvat a syn se chopí moci po otci.
Rozdělení mezi bratry
Rozsáhlá území, která dříve patřila Jindřichovi II., ale udržet nedokáže. Postupně přichází o Krakovsko i Velkopolsko. A o slovo se začínají hlásit jeho další bratři. Ve Slezsku mezi nimi vypukají drobné války, protože Boleslav II. se rozhodně dělit nechce.
Navíc je impulzivní a nevypočitatelný. Do sporů často zasahuje přemyslovský dvůr, ostatně vždyť jde o příbuzné… Až v roce 1248 slezští sourozenci ale dosáhnou nějaké dohody.
Boleslav II. bude nadále vládnout Lehnici a Hlohovsku, přičemž bude mít po svém boku bratra Konráda (†1273/1274), jenž byl předurčen pro církevní dráhu. Vratislav a okolí připadnou Jindřichovi III. (1227/1230–1266).
Také on bude mít za zády sourozence – úplně nejmladšího z bratrů, Vladislava (asi 1237–1270). I jemu rodiče naplánovali kariéru v církvi…
Vznešený písař
Vladislav se na svou roli duchovního připravoval nejprve v Praze a pak svědomitě na italských univerzitách. Rozhled mu tedy nechybí a významné posty na sebe nenechají dlouho čekat.
Vládcem ve Vratislavi je vskutku jen formálním, o vše se stará Jindřich III. Vladislav svou profesní dráhu zatím odstartuje v roce 1256 prestižním postem vyšehradského probošta, s nímž se pojí i titul kancléře českého krále.
Tím je v té době již jeho bratranec Přemysl Otakar II. (kolem r. 1233–1278), s nímž Vladislav nachází společnou řeč. Nejednou mu bude stát nablízku a figurovat na důležitých listinách, které panovník vydává.
Sám je na své nejstarší pečeti zpodobněn jako písař, kterému král sedící na trůnu cosi diktuje…
Hvězdná kariéra
Vladislav, pro nějž se vžije přídomek Slezský, bezpochyby těží z Přemyslovy expanze jižním směrem, do Rakous. Když se v roce 1265 uvolní místo pasovského biskupa, je to právě on, kdo je jím zvolen.
Na novém místě se ovšem nestihne ani rozkoukat, a už míří ještě výš. V témže roce je totiž vybrán i za salcburského arcibiskupa! „Nejjasnější pane, váš bratr zemřel!“ zastihne už v následujícím roce Vladislava bolestná zpráva.
Jindřich III. je po smrti a jeho ustanovil za správce Vratislavska a poručníka svého malého syna Jindřicha IV. (1257/1258–1290). Vladislavovi nezbývá, než se sbalit a vydat se domů.
Jindřich III. za garanta své závěti určil Přemysla Otakara II., který se ujme své role tak, že malého chlapce a dědice Vratislavska odveze do Prahy a prozatím jej svěří do péče své ženy Kunhuty Uherské (1245–1285). Vladislav aspoň bude mít o jednu starost méně…
U papeže narazí
Ve Vratislavi rychle zapomíná na svou duchovní dráhu, z církevního hodnostáře se rázem stává schopný politik, který energicky řeší správu svěřeného území.
Když se uvolní místo vratislavského biskupa a dostane nabídku vykonávat tuto funkci, rozhodně se však nebrání. Je přesvědčený, že zvládne všechno. „Tak to už je na jednoho člověka snad příliš!“ rozčiluje se zatím v Římě papež. Je proti kumulování funkcí.
Vždyť Vladislavovi již patří salcburské knížecí arcibiskupství, de facto svébytný církevní státní útvar.
Svatý otec odmítne ambiciózního Piastovce do funkce vratislavského biskupa jmenovat, a tak Vladislav napříště pro místní diecézi funguje jen jako její administrátor, správce.
Nečekaná smrt
Takovou slávu Slezsko už dlouho nezažilo. Roku 1267 jím projíždí Přemysl Otakar II., jehož na cestě doprovází arcibiskup a kníže v jedné osobě – Vladislav. Společně oba vznešení muži míří do kláštera cisterciaček v Třebnici, kam jsou přeneseny ostatky sv.
Hedviky (1174–1243), zakladatelky mnoha slezských nemocnic a klášterů.
Papež Klement IV. (1195–1268) kanonizoval Vladislavovu babičku prostřednictvím buly z 26. března 1267. Velkou zásluhu má na významném aktu nejen Vladislav, ale právě i Přemysl Otakar II. Vztahy mezi Českým královstvím a Vratislavským knížectvím nikdy nebyly na tak vřelé úrovni.
Vše ale brzy skončí. Vladislav Slezský v dubnu 1270 náhle umírá. Jeho skon je pro všechny tak nečekaný, že se záhy vyrojí spekulace, že ho mohl kdosi otrávit. Kdo měl však zájem na jeho smrti? Přemysl Otakar II. je rozhodně tím, kdo jeho skonem prodělává.
Na post salcburského biskupa, který je důležitý pro jeho panování v Rakousích, se mu nepodaří prosadit spřízněného kandidáta. Jako by to byla předzvěst nadcházejících katastrof…
Foto:: Wikimedia.org, meisterdrucke.com, digitalniknihovna.cz
Doctor universalisAlbert Veliký (1193/1207–1280), pocházející ze Švábska, nebyl jen geniálním filozofem a teologem. Zabýval se rovněž přírodními vědami, za což si vysloužil označení „doctor universalis“. Kolem roku 1250 poprvé izoloval arzen.
Nepřítel ŽidůAnglický král Jindřich III. (1207–1272) je komplikovanou osobností. Snaží se vládnout pevnou rukou, ale naráží u baronů. Poddaní si zase o něm šeptají, že je lakomý. Je zbožný, ale nemá rád Židy, dokonce je donutí nosit odznak hanby.
Smrt krále„Jeruzalém, Jeruzalém!“ sténá údajně z posledních sil na smrtelné posteli francouzský král Ludvík IX. (1214–1270). Umírá během křížové výpravy na území dnešního Tuniska poté, co se v jeho táboře rozšířila epidemie úplavice nebo tyfu.
Zakladatel říšeNástup Kublaje (1215–1294) na post Velkého chána Mongolů se neobejde bez potíží. O moc musí bojovat s vlastním bratrem, postupně se však prosazuje, dobývá Čínu a zakládá na jejím území říši Jüan i novou vládnoucí dynastii.
Chomutov poprvéZ roku 1252 pochází první písemná zmínka o Chomutově. Tehdy Bedřich Načeradec z Chomutova daroval městečko řádu německých rytířů, kteří si zde o dva roky později zřídili komendu a Chomutov drželi až do počátku 15. století.
Pád z výšinBagdád si po mnohá desetiletí udržoval výsadní postavení centra arabského světa. Byly doby, kdy v něm ve středověku žil až milion obyvatel. 10. února 1258 je však rázem všemu konec, když město dobývají a vyplení Mongolové.
Klášter pro pohřbyRožmberkové, konkrétně Vok I., zakládají roku 1259 po dřívějším jednání s cisterciáckou generální kapitulou ve francouzském Citeaux klášter ve Vyšším Brodě. Zdejší mnichy obdaří příjmy z okolních vsí a počítá se tu se zřízením rodové nekropole.
Bitva z pekla4. září 1260 se v bitvě u toskánského Montaperti střetávají sienští ghibellini s florentskými guelfy. Střet se dostane i na stránky Dantovy Božské komedie. Básník totiž do devátého kruhu pekla umístí svého příbuzného, který zradou přispěl k porážce Florentských.
